Egytákov 2011

Kdysi dávno jsme si takhle jednou na Náplavce (tuším, že zrovna bylo asi -15 stupňů a sněhu po kolena) řekli, že by možná nebylo od věci navštívit nějaké teplejší vody. Poté, co byl jen těsným poměrem zavržen mělnický bazén, protože v něm není žádný vrak, napadlo někoho, že bychom si mohli zajet do Egypta. Je to skoro stejně daleko a navíc někteří z nás tam už dloooouho (hoodnědlouho, vlastně eště nikdy) nebyli. Jak jsme řekli, tak jsme i udělali – přesněji řečeno jsme se přikamarádili k výpravě PéKáPéček, kteří se shodou okolností chystali stejným směrem. Horečné přípravy a těšení probíhaly tedy skoro celý rok a s každým ponorem do temné slapské vody jsme stříhali pomyslný metr, kdy už TO vypukne. Datum odjezdu se neomylně poznalo podle zvyšující se frekvence mailů s různými pokyny a dobrými radami, z nichž většina si více či alespoň méně odporovala, ale to vůbec nevadilo, protože nakonec si stejně každý zabalil, co chtěl a pak na letišti opatrně oťukával, co SE vlastně mělo vzít, kolik a jakých peněz si má nachystat a někteří se konečně začali zajímat i o to, kam že to vlastně jedeme a co že tam budeme dělat.

Den D začal celkem stylově – poněkud opožděným odjezdem jedné části výpravy, následným pokusem o stržení rychlostních rekordů a ještě následnějším zavařením motoru expedičního vozidla. Časová rezerva byla ovšem naštěstí dost velká, takže nám ocelový pták neuletěl a nakonec nás pohltil do svých útrob všechny. Z těch nás po hodině čekání v Ruzyni a čtyřhodinovém sardinkoidním letu zpestřeným štafetou v podávání toaletního papíru a dalšími hrátkami rozpustilého teamu letušek vyvrhl do odpolední rozpálené Hurghady. No a než jsme se nadáli, byli tu naši průvodci a už jsme si to autobusovali do přístavu, kde na nás čekala loď Star Jet, náš domov na dalších sedm dní a nocí. Vzápětí zabouřily oba vzorně nablýskané mercedes-benzy v podpalubí a vyrazili jsme k útesu GOTA ABU RAMADA, abychom na check-divu doladili výstroj na rudomořské podmínky. Pak už nás čekala jen první opulentní večeře a první noc na houpajících se postelích.

První potápěcí den máme nabitý program na reefu ABU NUHAS. Hned ráno se vrháme na loď CHRISOULA. Je to hotový Zajícův ráj – všude samé dlaždičky. Hezká proplouvárna, vzadu šroub a kormidlo, na naše zvyklosti ohromnej kus železa…. Kousek vedle leží další vráček lodi jménem KIMON. Z té zbyla hlavně hezky zachovalá záď, jinak je to trochu šroťák, ale i tak prima. Cestou na KIMONa někteří viděli i želvu, my ne. Jsme z toho trochu zklamaní, ale to ještě nevíme, že si to brzo vynahradíme. Odpoledne zůstáváme u stejného útesu a jdeme si prohlédnout druhé dva vraky - CARNATIC a GHIANNIS D. Zvolené pořadí se ale bohužel ukázalo trochu nešťastné, protože přeplavbu dost komplikuje proud a zdá se skoro nekonečná. GHIANNIS D je přitom krásný čerstvý vrak s hezkou proplouvací strojovnou, rádi bychom tu zůstali déle, ale zásoby vzduchu se povážlivě tenčí (teda jak komu, že…). Zmoženi únavou uleháme, zatímco naše lodice nabírá směr THISTLEGORM. Se soumrakem jsme na místě a tak stíháme ještě noční ponor na této pozoruhodné lokalitě. I když jsme o něm samozřejmě spoustu četli a viděli mraky fotek, být přímo na místě činu je prostě něco úplně jiného. Prohlížení zachovalého nákladu je hodně zajímavá věc, pohled na traverzy zohýbané výbuchem a trup otevřený jak krabička sardinek ale člověka vrací zpátky do děsivé reality možná až příliš rychle zapomenuté historie…

Ráno si zopakujeme THISTLEGORM, tentokrát za denního světla, díky němuž se můžeme věnovat i širšímu okolí, včetně tančíků a mašinek, z nichž jednu hlídá obří muréna… S přibývajícím časem se ovšem na lokalitě začínají houfovat obvyklé zástupy lodí a davy potápěčů, takže je nejvyšší čas poposunout se dál. Další zastávkou je dost rozpadlý vráček jménem KINGISTON. S tím, že jsou na něm proudy, jsme počítali, ale nakonec nás přece jen trochu zaskočily – na vraku jsme vláli jak prápory, kdo vystrčil nos z bezpečí trupu, musel se držet zuby nehty a kdo se pustil, neměl šanci na návrat. To ovšem vůbec nevadilo, protože vyhlídková jízda kolem útesu zpátky na loď opravdu stála za to – a to ještě zdaleka nebylo všechno. Proud postupně zeslaboval a už jsme se „těšili“ na nudné kopání k lodi, když vtom kde se vzala, tu se vzala, objevila se nádherná velká želva, navíc v pohodové a hravé náladě. Zvědavě okukovala ona nás a my ji a plavali jsme spolu, pod sebou nad sebou a kolem sebe dobře čtvrt hodiny. Tak tohle tedy na Slapech ještě nemáme :-). Noční ponor dáváme na vraku parníku DUNRAVEN – starý parník je otočený vzhůru nohama, obývají ho dva obří napoleoni a spousta další havěti, venku potkáváme krásnou trnuchu. Podél reefu to berem zpátky, za hodinku jsme venku z vody a cpeme se večeří. Dneska nás čeká poněkud rušnější noc – trochu fouká a houpe to a navíc neparkujeme nikde v závětří za reefem, ale je před námi nějakých 150 kilometrů přeplavby na Bráší ostrovy.

Když nás ráno tahá sluníčko z pelechů, zjišťujeme, že kotvíme přímo pod majákem Velkého bráchy. Je příliv, malinko to houpe, ale to nám nezabrání, abychom nenaskákali do gum a hurá na NUBII – vrak lodi, který se nachází na špičce ostrova. Dost to háže, naše zodiaky mají malinko potíže, ale nakonec nás postupně vyloďují na místě, kde by měl být vrak… Skáčeme do vody, vyrážíme po proudu, ale rychle je jasné, že to není dobrý směr. Nedá se ale už nic dělat – prodírat se proti proudu nemá smysl, tak si užíváme hodinového cachtání kolem reefu, který je sice v rezervaci, ale jinak je jeden z nejchudších, které jsme navštívili… Nálada je poněkud skleslá, čekali jsme malinko víc, ale co se dá dělat, posvícení není každý den. Na špičce ostrova se ještě rozhlížíme po žralocích – prý se tu občas vyskytují, ale hlouběji, a hlavně v tomhle období asi budou stejně víc na jihu… Samozřejmě nikde nic, tak vyrážíme zdolat těch zbývajících 200 metrů k lodi. První z nás jsou už na palubě, kdž vtom se najednou v dálce objeví jakýsi stín – a za chvíli nám tak trochu padají čelisti a lezou oči z důlků – totiž z masek. Z modrého mlhava se najednou vyloupl dobře 2,5 metru dlouhý žralok, i s nezbytným doprovodem pruhovaných lodivodů, a začal kroužit přímo pod zakotvenou lodí. Nakonec mu zvědavost nedala a přijel se seznámit. Nakonec až dost natěsno - odšťuchovat žraloka foťákem je sice hezké, ale nemusel by se u toho tvářit tak, jako že ještě nesnídal… Trvá dobře pět minut, než ho to divadlo omrzí a zmizí kamsi (ale kolegy, kteří dorazili deset minut po nás, si zajel očuchat taky). Hustýýýýýýýýýýýý!!!!! Hodně dlouho je o čem povídat, jen nás mrzí, že ho přece jen neviděli všichni… Druhý ponor je pro půlku z nás opakováním toho prvního, tentokrát ale už s větším úspěchem – zvládneme nejen NUBII, ale i vedlejší železářství. Druhá parta, nalákaná ranním zážitkem, odplouvá na „čekací lavičku“ pod opačnou špičkou ostrova, jenže náš žralok si asi užíval polední siesty (zlí jazykové tvrdí, že se tomu opravdu povedenému modýlku nabíjely baterky) a tak se nepříjemnou hlavní atrakcí ponoru stal souboj s proudem, snažícím se nešťastníky odnést na širé moře. Po krátkém hlasování se kolektivně rozhodujeme, že bráchování stačilo, a vyrážíme na další štaci - SHAAB SHEAR. Cestou se kocháme nádherným západem slunce nad Afrikou a po zakotvení pod majákem dáváme noční ponor na reefu. Podle starých logů zkušenějších kolegů nemáme žádné velké očekávání, reef je ze začátku opravdu takový nějaký polomrtvý, ale po chvíli neskutečně ožívá a my se kocháme všemi barvami a nočním divadlem, které nám připravuje. Další velkoželva je jen sladkou třešničkou na dortu tohoto ponoru.

28.9.2011

Dnešní den je věnovaný jednomu z nejznámějších vraků téhle oblasti jménem SALEM EXPRESS. Při první návštěvě prohlížíme nejdostupnější části – kormidlo a šrouby, hlavní palubu, jídelnu, můstek, zmuchlanou příď. Přes poledne nad vrakem šnorchlujeme, prohlížíme si hemžení výletních potápěčů a pošťuchujeme medůzy. Odpoledne jdeme dolů ještě jednou a tentokrát se věnujeme odlehlejším částem lodi. Ke slovu přichází i bubínky, prolézáme strojovnu i nižší a vzdálenější kajuty, kavárnu a další prostory, na kterých je občas vidět, že tam chodí jen málokdo… Pocity z návštěvy tohohle vraku jsou to hodně smíšené a asi zase na nějaký čas stačilo… Když jsme se nabažili EXPRESSu, popojíždíme zpátky na druhou stranu reefu, jen na trochu jiné místo než včera, a dáváme další nočňák s podobným průběhem, jako ten první. Ze začátku je jen mrtvý útes a pod ním rozpadlé trosky potápěčské lodi (jimž dominuje hrdě vztyčené WC), postupně se reef osidluje, až na konci nás čekají různé prolézačky a nádherná zahrádka, trnucha a další zvířátka. Zpátky je trochu bojovka najít loď, reef se klikatí a má spoustu odboček… nakonec to ale skoro všichni dali, zodiak veze jen jednoho ztracence…

Ráno vyrážíme na další vrak trajektu, odpočívající pod stejným reefem jako Salem, ale na jeho druhé straně – jmenuje se AL KAHFAIN (alias POSEIDONIA) a potopil se v prosinci 2005 prázdný po výbuchu ve strojovně. Leží úplně vzhůru nohama a není nic moc, nějak mu ta jeba o dno neprospěla. Největší zážitek tak představuje návštěva předního skladiště, kde se u stropu vznášely desítky jakýchsi stříbrných papírků či čeho. Bližším ohledáním se ukázalo, že je vršek skladiště na vycpaný desítkami a možná stovkami plovacích vest. Že by poslední zoufalý pokud udržet loď nad hladinou aspoň takhle? Druhým cílem dnešního dne je úmyslně potopená nákladní loď HEBAT ALLAH. Sedí na dně v normální poloze, ale jednak je dost hluboko, a jednak je vidět, že potopení předcházely patřičné úpravy - všechno je prázdné, vyklizené, demontované. Sestup i výstup probíhá po laně, je proud a hrozen vlajících potápěčů na deku nám trochu připomíná naše polské výlety. A to už pomalu zvoní lodní zvonec a pohádky se blíží konec – nabíráme kurs zpátky k Hurghadě. Večer se ještě zastavujeme na starém známém reefu GOTA ABU RAMADA – kotvíme trochu jinde, než první noc, a je z toho jeden z nejhezčích nočňáků na naší cestě.

Rozloučení s rybičkami probíhá ze stejného kotviště, jako včerejší noční ponor, ale bereme ho tentokrát ještě trochu jinak – zodiaky nás odvážejí trochu po proudu a zpátky víceméně driftujeme v tu silnějším, tu slabším proudění. Rudé moře se s námi loučí spoustou rybiček včetně několika obřích murén a nádhernou jeskyňkou na podmořském ostrohu. Ta je úplně plná červených minirybek, odmítajících uhnout, takže chvílemi si přepadáme jako v rybí polívce. Na závěr si ještě trochu zablbneme pod lodí a spadla klec – je konec výletu. Přijíždíme do Hurghády, přistání trochu zpestřuje pošťuchování a souboj kapitánů o kotviště, ale nakonec se všichni nějak vešli – i když doteď nechápeme, jak se mohla šest metrů široká loď vejít do čtyři metry široké díry… Teď ještě přežít 12 hodin na rozžhavené lodi v přístavu. Večer si krátíme výšlapem po blízké promenádě, ale většina výpravy odpadá po pár stovkách metrů – naše těla toho mají tak akorát a postel představuje lákavější program.

Budíček je dneska ve dvě a po poslední snídani páně vláčíme tašky k autobusu, který jako naschvál parkuje nekonečných 150 metrů od lodi… Pak už jde všechno ráz na ráz – vystát několik front na letišti a usmívat se přitom na spoustu úředníků, jejichž funkce je naprosto nejasná, ale důležitost o to větší, ukecat chlápka na check-inu, že kabinové zavazadlo, pod kterým se prohýbají i mramorové dlaždičky v podlaze, má opravdu MAXIMÁLNĚ osm kilo, ale spíš podstatně méně, a už letištní rozhlas huláká něco o cestujících do Prahy… Opět se cpeme do poněkud omšelého dobytčáku s hrdým nápisem CSA HOLIDAYS a vyrážíme k domovu. Někteří naši členové celý let raději tráví ve stoje, než na miniaturních, nahňahňaných sedačkách, ale naštěstí 4 hodiny nakonec uplynou celkem rychle a krátce po deváté hladce dosedáme na dráhu ruzyňského letiště.

No a to je tak asi všechno… Prima akce, pohoda na palubě, skvělá společnost, co víc si přát. Díky všem účastníkům zájezdu i těm, kteří nám z domova tak hezky drželi palce :-)