willyteam

Letos mě na Silvestra pozvali na Leštinku a já neváhal a okamžitě jsem tuto nabídku přijal. Byli zde kamarádi z Barakudy Jirka s Marcelou, Jarda ze Soňou a Petr, pak Verča, Honza, Milan a Helča, prostě skvělá partička. Přijela Česká televize, že natočí nějaký ten přípitek pod vodou v kesonu, ale už prý v pět. Takže se partička potápníku včetně mě pod vedením kameramana Huga chystala na ponor. Televizáci nám mezi tím dávali růné legrační otázky, při kterých jsme se dost bavili. V kesonu byla docela zábava. Když už se Honzovi konečně podařilo odšpuntovat šampáňo a my ho s jásotem vypili, tak Hugo suše prohlásil - Neměl jsem zapnutou kameru, sjedeme to znova. Do flanděry se nalila pravá nefalšovaná leštinská voda a my to jásání ještě jednou zopakovali :-). Pak jsem si ještě zaplaval podívat se na kapříky, kteří byli pěkně zmrzlí a pózovali jedna radost. Po vynoření už na mě všichni čekali, neboť se převlékli do kostýmů, které přivezl Jarda ze Soňou z divadla. Všem to náramně slušelo, najednou se tu zjevil kapitán Morgan, starý voják, klauni, ježibaby, medvěd huňáč, zajíček z playboje,Vendulka utěšitelka nebo Johny Deep v roli Karlíka z čokoládové továrny. A pak už se veselilo a popíjelo až do půlnoci. Nový rok jsme přivítali přípitkem a pořádným ohňostrojem. Poté následovala diskotéka až do ranních hodin, prostě to bylo úžasný. V novém roce po procitnutí nemohl chybět pořádný ponor, který se nám náramně vyvedl. Honza s Verčou upekli mňamkózní pstruhy, kteří se na jazyku jen rozplývali. Dnes jsme si slibovali, že půjdeme brzy spát, ale na večer přijel Petr s Klárou, a zábava se zase rozběhla a my kecali až do tří do rána. Někteří odvážlivci šli v neděli ještě na ponor, ale většina už jenom dojídala zbytky skvělé dekožranice. Bylo to hezký a budeme na tenhle silvestr ještě dlouho vzpomínat. Zdraví vás kosatka Willy.

Když přišlo Oldovo pozvání na Silvestrovský ponor na Orlické základně MDC Trhovky, ani chvilku jsme neváhali a s radostí hned ráno vyrazili. Už když jsme přijížděli, viděli jsme poměrně slušnou návštěvnost a dokonce i pár nedočkavců, kteří už byli ve vodě. Aby nemuseli moc dlouho čekat, šli jsme se rychle nastrojit, abychom se mohli všichni společně vyfotit a pomalu se rozplavat po zdejším polygonu. Po příjemně stráveném čase pod vodou a vynoření se nás čekal další super zážitek na suchu v podobě bohatě prostřeného stolu plném dobrot a popovídání si s ostatními, zakončené rozloučením se starým rokem 2010 a přáním spousty pěkných a úspěšných ponorů v novém roce 2011.

Na Štědrý den jsme s rozhodli vyrazit za potápěním trochu netradičně do Prahy. Nejprve jsme zajeli morálně podpořit mediální akcičku pod Karlovým mostem, ale na ponor jsme se nakonec vydali pod vyšehradskou skálu. Tradiční vánoční setkaní u Vyšehradu se uskutečnilo i přes nepřízeň počasí ve velkém stylu. Potápků spousta, možná snad i rekordní počet, testovaly se nové oblečky, které Ježíšek nadělil nedočkavcům už o něco dříve, ochutnávalo se cukroví od našich nejdražších, připilo se na šťastné a veselé, ale hlavně se potápělo v místech kde se Šemík učil plavat. Podpora byla obrovská a děkujeme za ni.

Náplaffka je pořád poněkud zasněžená a klouzavá, takž jsme i na slunovratovém ponoru skončili na Přístavišti. Proti minulé akcičce byla o poznání menší kosa, nefoukalo, ba naopak, skrz mlhavý opar prosvítal měsíc, prostě romantika jako řemen. Do vody naskákaly tři dvojičky a tři jen mírně promrzlé dvojice taky z třístupňové vody vylezly, takže všechno dopadlo jak mělo. Voda ujde, pravda, tři stupně nejsou mnoho, ale zato je k vidění vcelku dost zvířátek a PRÝ byl spatřen i jeden slapský rakus. Dekožranice v bílém království byla tentokrát o něco skromnější, protože absentovali všichni naší úhlavní krmiči, nicméně i tak byla chutná a - jak dokumentuje i galerie - jen se po ní zaprášilo. Prima akce, ale málo platný, jaro je jaro :-)

Vánoční besídka se letos odehrála v historickém doupěti WT – v Týnci nad Sázavou v restauraci U Vrtišků. Letos se sešla společnost opravdu vybraná – kromě bývalých, stávajících a možná i budoucích členů WT se sešla i spousta kamarádů a přátel (a ony se vlastně ty skupinky tak nějak prolínají, že ? ), takže bylo opravdu veselo a prímově. Po příjezdu opozdilců vypukla nejprve parodie na řezání kachlíku (v hlavní roli ŠDR) a pak už začalo velké debužírování, které se posléze táhlo celým večerem. V místnosti se postupně kupily tajemné tašky a neméně tajemné krabice, připomínající, že štědrý den už je za dveřmi. Úderem desáté už netrpělivost zúčastněných dosáhla vrcholu – všichni se moc těšili na dárečky. Barové křídlo si sice dalo chvilku na čas, ale s malým zpožděním doopravdy došlo na nadílku – a myslím, že po všech stránkách předčila očekávání. Dárků a dárečků byla spousta a bylo vidět, jak moc se všichni snažili udělat si vzájemně radost. Hodně nás potěšily i dárečky od kamarádů ze spřátelených podvodnických klubů - děkujeme :-). Pořád bylo co probírat, s kým si povídat, na co vzpomínat a co plánovat, až najednou byla půlnoc a pak skoro jedna ráno, když jsme se mrazivou nocí postupně začali rozjíždět a rozcházet do nějaké té postýlky. A nezapomněli jsme ani na naši milou náplavku, kam se tentokrát vydal aspoň malý vzpomínkový team, aby ji taky trochu vánočně vyzdobil a poděkoval jí za všechno, co nám kdy dala a určitě ještě dá. Pro většinu účastníků byla sice volba místa besídky trochu z ruky, ale nakonec se ukázala jako skvělá a kdo dorazil, určitě nelitoval! Moc prima akce to byla, díky všem za účast, dárečky i pohodovou atmosféru, ve které letošní besídka proběhla.

Nnnnnnnnnaaaaaaa pppppřřřřříííííííssssstttaaaaavvvviiššššttttiiii byyyyyyllllaaaaaaa ddddnnnneeeessskkkkaaaa ddddeeessssnnnnaaaaa kkkooossssaaaaa.... Ccccceeesssstttttt aaa sssslllllllaaaaavvvvaaaaa uuuucccaaassssstttnniiikkuuummmm, spppeeeccciiiaaalllnnneeeee Vvvveeeeennncccoovvviiii vvv mmmoookkkkrrrrrooooommmmm aaaaa Rrrrroooozzrrruuuchchchchchcchchcoooovvvvviiii vvv rrrroooollllliiii ppppooozzzeeemmmnniiiihhhoooo tttyyyyymmmmmuuuuu.... Aaaaaaa tttaaaakkkkyyyyy diiiikkkkkkyyyyyy Veeeennnnnccccoooooo zzzzzaaaaaa ssssssuuuupppeeeerrrrrrr eeeeeexxxxxxxttttttrrrrrraaaaa pppppooooollliiiiffffkkkkkuuuuu aaaaaa ccccaaaaajjjjjj zzzziiiivvvvvvoooootttt zzzaaaachchchchchchcrrrraaaaannnuuujjjiiiiccccciiiiiii..... Ppppprrrriiiiimmmmmaaaa aaaaaakkkkcccccceeeee........

Konečně se měla konat velká potápěčská výprava minimálně polovičky WT, ale nakonec rodinné a jiné povinnosti některým členům opět zabránily věnovat se potápěčským radovánkám. Byla plánovaná oblíbená náplavka, ale ta je pod vrstvou sněhu, a tak jsme se přesunuli na protější přístaviště. Počasí nám vysloveně přálo, při strojení cajků lilo jako z konve a někteří podléhali panice proč sem vůbec lezem, když ostatní normální lidi seděj doma za pecí. Nakonec to byl příjemný skoro hodinový ponůrek. Tom si vyzkoušel svoje nové suché rukavice a zjistil, že kontakt s vodou je sice super, ale vylézt z vody do zimy se suchejma rukama je ještě lepší (trochu jsem ho vyvedl z míry, že je to dobrý jen dokuď mu do nich poprvé nezateče, pak je bude proklínat), ale to je to je úděl suchejch rukavic. Dekožranice byla skromná, podávala se anglická slanina s obzvláště vypečenými houstičkami, různé druhy brambůrků, a nemohli chybět želé medvídci. Pak jsme si vypustili lampión a všichni si určitě přáli, ať se nás sejde příště mnohem víc. Dík všem za příjemný večer. Zdraví vás kosatka Willy.

Dlouho plánovaný výlet do Německa zdravotně i pracovně nevyšel některým našim členům, takže jsme nakonec z našeho týmu jeli jenom dva. Ale i tak nás nakonec vyrazila velká banda potápníků, rozdělena do čtyř posádek, které postupně přijížděly na místo činu od odpoledních hodin až skoro do rána. Překvapila nás zdejší sněhová nadílka a třeskutý mráz a na pozdní noční hodinu celkem živej provoz. Toto město je zaslíbené našemu týmu, no posuďte sami. Jmenuje se Willingen, náš penzion se nazýval Wilke Wilkens a mohl bych pokračovat dál a dál, no prostě pomalu každý druhý název ulice, obchodu nebo hotelu a penzionu začínal slovem WILL. No byl jsem zde jak u vytržení, prostě skoro jako doma :-). Ráno byla velká snídaně, takže sytí jsme vydrželi celý den. Velké poděkování patří Radimovi, který vybral penzion tak, že důl byl hned za rohem, takže přesun po snídani byl velice rychlý. V tomto dole se kdysi těžila břidlice - a na okolních domech je to vidět, neboť většina z nich - včetně našeho penziónu - je jí obložená. Důl má dvě patra, v prvním je maximální hloubka 25m, ve druhém 42m. Viditelnost zde byla dost slušná i po předchozí návštěvě polských potápníků, kal se zde usadí už po dvou hodinách, takže je tu docela provoz. Večer jsme vyrazili na dekompresní večeři do jednoho z místních restaurantů. Ta se zvrhla v opulentní hostinu a bylo zde dobře. Hláška večera:"Nefoť mě s malým pivem", což prohlásil Pako, když zjistil, že tupláky se zde netočí. Ráno šli někteří ještě na jeden ponůrek, a pak se pomalu vyráželo k domovům, neboť cesta byla daleká a počasí nevěstilo nic dobrého. Účastníci zájezdu: za WT - Radim a Willy, PKP- Aleš, Pako, Ondra, Tekkies dive gang -Olda a Jarda Palič, Lucky Divers - Radek a Šárka a sám za sebe Ondra Belica. A jak to viděl on si můžete přečíst zde. Zdraví vás kosatka Willy

Dnešní akcička patřila tedy opravdu mezi ty mikro, protože na Náplavce jsme se sice sešli čtyři (což samo o sobě není nic moc), ale do vody nakonec - po velkém dohadování a vzájemném přemlouvání - vyrazilo jen duo Willy + ŠDR. Zbylí účastníci zájezdu pod nejrůznějšími záminkami vyměkli a zůstali pěkně ve vyhřátém pohybovadle, kde si aspoň na DVD pouštěli filmy s podmořskou tématikou. Odvážná dvojice navštíwilla Sedlo a okolní latifundie, pozdrawilla místní ryby a pokochala se celkem pěknou willditelností. Na dekožranici ovšem samozřejmě vylezli i autopotápěči, takže stehýnek i wafflí kvapem ubývalo, ale nakonec se na každého dostalo a ještě zbylo :-). Na dekopovídání ovšem dneska nebyl moc dobrý večer, protože od jihu se po hladině hnal pěkně vlezlý severák. Na náplavce byla kosa jak na Sibiři, takže jsme se nezvykle brzo sbalili a vyrazili dom. Ale i přes tento drobný nedostatek to byla další moc prima akce :-)

Svátek jsme tradičně oslavili nejen prací, ale i ponorem - a kde jinde, než na Náplavce. K tomu všem se ještě ŠDR rozhodl konečně vykonat jubilejní ponor, pod vodu se vydal i Antonio a jako host zavítal také Aleš Barakuďák, takže na náplavce bylo opravdu živo. Ponory stály za to, někteří se zdrželi méně, někteří více, ale všichni si užili jak kapitálních kousků ryb, tak dalších pozoruhodností, jimiž je zdejší lokalita proslavená... Po vynoření oslavence rozzářil pošmourné nebe - přes předem vydaný přísný zákaz! - velkolepý ohňoprskostroj, a po něm přišla zasloužená sladká odměna v podobě medovníku. Ten jsme - v kombinaci se skvělou polívkou a s poctivou porcí šlehačky - vzápětí zblajzli v rámci dekožranice. Břicha jsme pak měli tak nacpaná, že nedošlo dokonce ani na medvídky,a to už je co říct! I když nebylo zrovna vlídno a drobně mžilo, došlo i na vypuštění balónu, který majestátně stoupal do mraků a každý si mohl přát ta nejtajnější přání - a tahle se určitě splní! Ani se nám nechtělo domů, a tak jsme dlouho do noci povídali a povídali a vzpomínali a ty, co tu dneska chyběli... prima akce :-)

Dnes mě pozval Olda z Divernetu na Trhovky, kde na základně MDC měli opravovat keson. Pro mě to byla srdeční záležitost, neboť kdysi dávno, ještě v pravěku, kdy WT teprve začínal, jsme tento keson, tenkrát ještě v majetku středně velkého náčelníka, vyzvedli a převezli legendárním Modrým šípem právě na tuto základnu. Pamatuješ ještě Václave, kam jsem si schoval sklíčko, které mi vypadlo z mojí cobry? Počasí bylo jako v létě, no prostě paráda, potápníků se tu sešlo jako na Václaváku, takže pracantů bylo víc než dost. Kluci tu vybudovali podvodní naučnou stezku, jejíž součástí je i keson, na kterém se mělo makat. Takže připravit všechny věci a hupky dupky pod vodu. Atrakcí je tam spousta, satelit, loďka, šlapadlo, vana, záchod, sudy, džbán a všechno je vyvázáno šňůrou, takže se tu nikdo neztratí. Na vršek kesonu se navázaly barely, našťouchali vzduchem a bylo hotovo. Dokonce při té rachotě jsme stačili zahlídnout sumečka, dva candáty a wokouna, bohužel byli vyfoceni jenom candáti. Za hoďku a půl bylo hotovo a šlo se ven. Pěkná akcička, zdraví vás kosatka Willy.

Neplánované, ale o to krásnější bylo dnešní potápění na naší oblíbené náplavce, na které jsme byli naposled v úterý - prostě se nám tady líbí. Voda od minule se zhoršila, ale do 15m je to stále pěkné, a hlavně dnes byly vidět snad všechny druhy ryb, co zde přebývají. Hned na začátku s námi dováděli dva sumečkové, wokouny ani nepočítám, dokonce i kapříci se na nás dnes přišli podívat, sem tam kolem nás proplaval candát a několik plotiček. No prostě jsme si to užívali víc jak hodinu. Noc byla vlahá a na tuto roční dobu příjemně teplá, srpek měsíce a hvězdy ozařovaly náplavku tak, že ani nebylo potřeba světlo. Tato akce vyvrcholila v restauraci nad řekou v Týnec city, kde nás pohostili willtečnou pizzou a krevetkami s nudlema. Děkuji všem za příjemně strávený sobotní večer. Zdraví vás kosatka Willy.

Dnes jen stručně - dojeli jsme, hupli do vody, prohlídli si rybičky a vůbec (vidět je aspoň nahoře nááááramně!), vylezli z vody, zbaštili willnikající willinčinu dekožranici (houbová polívka extra + salát kraboch mega + tousty super), zajedli to Honhovým narozeninovým medovníkem se šlehačkou, prokrájeli si tunel v mlze abychom trefili aspoň na silnici (a na silnici netrefili prasátka, hojně se zde potulující) - a bylo. Prima večer :-)

Týden se sešel s týdnem a my jsme se sešli se Slapama, konkrétně pro změnu s Náplavkou :-) Pravda, účast měla opět daleko k maximu, ale zase nás doplňovali Olda a jeho dva cvikýři, takže na Náplavce bylo nakonec skoro plno... Naštěstí v přehradě chybí tak dva metry vody, takže Náplavka vede skoro až k Ferdovi a na každého se s místem dostalo. Voda nahoře ušla, ale dole žádná sláva, vidět bylo tak na půl metru, takže jsme se drželi spíš v horních patrech. Překvapily ryby - bydlí sice jen nahoře a nejvíc pod Náplavkou, ale mohli jsme si prohlédnout kapitální šiku, candáty, wokouny a další havěť a Willy dokonce viděl i wokouna, co vypadal ale úplně jako pstruh! O hlavní chod dekobašty se postaral Venca - podávaly se vynikající buřtíky, doplněné waflema, medvídkama a dalšíma dobrotama. Prima večer!

Tento víkend uspořádal Pavel Bohoněk spolu s Marcelou Hovorkovou setkání podvodnickejch fotografů na Leštince. Pozvali i mě. Sice nechápu proč, neboť jsem všechno možný jenom ne fotograf, ale odmítnout takové pozvání opravdu nešlo, neboť se tam měly dostavit samé fotografické kapacity. To jsem si nechtěl nechat ujít, a tak jsem celý víkend předstíral, že fotit umím :-). Byly zde samé známé tváře, takže o zábavu nebyla nouze, navíc voda v lomu dávala tušit, že focení havěti pod vodou by se mohlo vydařit. A taky, že jo, hned pod platem na dně přímo v díře se rochnili místní jeseteři, u kaprů taky bylo živo. Byla zde i místní štika, ale ta byla od všech těch blejskajících fotografů pěkně wotrávená a tak se po chvilce někam skovala. Po ponoru následovala fakt megažranice, grilovalo se asi milion steaků a plněnejch žampiónů a ty se obzvláště vyvedly. Někteří ještě dali noční ponůrek na vytrávení. Večer Pavel vyhodnotil, co se přes den pod vodou vyfotilo. Vyhrála Marcela se svojí štičkou, druhej byl Milan s ráčkem a třetí, já si ty jména prostě nepamatuju, fotka elektrikáře na sloupu. Pak následovalo promítání fotek z různých akcí. Některé - teda většina z nich - je fakt nepublikovatelná, někdy to vypadalo, že někteří potápníci potápění jenom předstíraj :-). Někteří by vydrželi debatovat i déle, zvláště když se prodlužoval čas a noc byla velice dlouhá, ale většina byla již unavená z předešlé noci a tak se šlo brzo na kutě. Ráno foukal severák, ale to nás od ponoru rozhodně odradit nemohlo. Pak se dogrilovalo poslední dekompresní masíčko a pomalu se začalo balit. Byl to pěkně prožitej víkend s prima kamarádama. Zdraví vás kosatka Willy.

Na rozdíl od minula jsem se tentokrát sešli v poněkud komorní sestavě 3+1, což sice není špatné, ale bývalo to i lepší :-). Pro změnu jsme se vydali do Zátoky vraků, byť představa dekoschodů vyvolávala v některých z nás (zhruba ve čtyřech) poněkud smíšené pocity (= směs pocitů NECHCI DO VODY a PROČ ZROVNA SEM PROBOHA). Nicméně nakonec jsme se odradit nenechali - a dobře jsme udělali. Ponor byl príma, vidět hezky, ryb jak ryb, prostě co si přát víc, takže ti nejvytrvalejší z nás vydrželi pod vodou skoro hodinu a půl a vydrželi by i dýl, kdyby jim nebylo líto rekonvalescentujícího Rozrucha, podupávajícího celou tu dobu venku. Po absolvování dekoschodů (které byly opět o něco delší, než minule) nás čekala zasloužená odměna v podobě dekokonzumace. Tentokrát byla kuchyně pouze studená, ale myslím, že jsme si i tak užili my, naše chuťové pohárky, žaludky, střeva a i... no prostě všechno. Prima a večer a kdo chyběl, prohloupil :-) PS: Venco, kdyby jsi slyšel tu krasomluvu, tak bys byl úplně dojatej... prostě když tu nejsi,tak nás ta nehezká slovíčka snad ani nebaví :-)

Konečně po dloooouhatánské době jsme se zase sešli na Náplavce v sestavě, která už zas připomínala staré dobré časy, i když pořád nebyla kompletní (stejská se nám, holenci a holenkyně!). Navíc to ještě pro některé byl premiérový ponor co se týče různých svršků, spodků (teda to jsou jen nepotvrzené zprávy) a dalších kusů výbavičky. No a kam jinam zamířit při takové příležitosti, než na naši milou... no však víte, kam. Pod vodou to rozhodně stálo za to - vidět je sice tak nějak slapsky, ale voda má ještě příjemných 12 stupňů a hlavně - pod náplavku se vrátily ryby, takže jsme si zase mohli zahrát na honěnou s candáty, okouny i sumcem, a nakonec i ti kapříci připluli - stačí jí štěstíčku naproti, že... :-) I když už zima povážlivě klepe na dveře, přálo nám i počasí - svítily hvězdy a nad vodou visel měsíc velký jak kolo od vozu. Hlavním chodem dekožeranice byla Vencova jako vždy naprosto dokonalá bílá polívka, doplněná o originál norského lososa, různé druhy uzenin a spoustu sladkostí. Prostě dokonale romantický, prima večer.

V sobotu se zde konala zvěřinová dekožranice pod vedením Slávkovy proslulé vařečky, která předváděla opravdová kulinářská kouzla. Voda v lomu nebyla nic moc, ale stejně jsem se zde cachtal skoro dvě hodinky, aby mi pořádně vytrávilo na ty dobroty. Mezitím už byla zábava v plném proudu. Promítaly se fotky ze zájezdu do Španělska, debatovalo se o všem možném i nemožném, ale hlavně všichni baštili, až se jim dělaly boule za ušima. Bylo zde hodně veselo a někteří zdatní jedinci vydrželi až do ranních hodin. V neděli měl padat sníh, ale rosničkám se to nějak vymklo, neboť od časného rána bylo azuro a slunko pražilo, jako kdyby bylo léto. Toho jsme využili ještě k jednomu ponoru, ale voda po nočním dešti byla ještě horší, než předešlého dne. Každopádně to byl příjemně strávený víkend v péči milých Jeseňáků :-) Zdraví vás kosatka Willy.

Tak jako každý rok jsem i letos vyrazila na rybolov a potápění do jedné vesničky v Norsku. Cesta byla dlouhá, ale zpestřená výbornou rozmanitou (nejen) rybí večeří (přímo žranicí) na trajektu – doporučuji :o)) Čím blíž byla chata, tím rychleji se jelo, abychom mohli honem honem na ryby a na potápko… Kdo nezažil, nepochopí :o)))

Takže samozřejmě hned druhý den šup pod vodu a okouknout stará známá místa, jak to tam teď, po pár letech, vypadá. Musela jsem konstatovat, že je o dost míň krabů, zato tam jsou pořádné kousky. Hned jsme taky potkali chobotnice a dokonce i humra, ale než jsme ho po focení stačili chytit, tak byl pryč :o)

Další den jsme vyrazili na platýze do lokality k přístavišti, kde je volně klesající písčité dno. Kromě platýzů nás tam čekalo hejno tresek (Pollacků). Tyhle tresky mají nádherné velké oči, takže potkat pořádné kousky v cca 15m bylo pro nás velké překvapení a zážitek. Když jsme zatajili bublinky, tak se zvědavě přibližovaly a okukovaly nás :o)

Třetí den nemohla chybět ta nej nej lokalita – „vířivka“. Říká se jí tak kvůli sádkám, které mají na břehu a chovají zde malé losůsky. Při pročišťování sádek se vyplachují zbytky krmení do moře a to láká především tresky tmavé (Kellery). Tam jsme teprve tajili dech, když jsme vstoupili do středu hejna ryb, které nás všude obklopilo. Velké i malé tresky byly všude, kam jsme se jen podívali a bezostyšně proplouvaly v naší blízkosti. Tolik ryb jsem ještě na ponoru nezažila. Ten den tam nešťastnou náhodou spadl kamarádovi prut, tak jsme se po něm šli podívat a nalezli jsme ho. Jen při vypouštění provizorní bójkou (alá taška Kaufland :o)) se zřejmě vynořil prut jen na chvíli a kamarádi ho nahoře nepostřehli, takže už jsme ho pak nenašli...

Další ponor už pro mě bohužel byl tabu, protože mi nešly profouknout uši.. :o( ale to neva, zážitků jsem si odvezla víc než dost a všem vřele takovouto dovolenou doporučuji!! Norsko je země nekonečných zážitků, ať už pod vodou nebo nad vodou :o))

Původně jsem chtěl napsat "šli jsme do vody, po dvou hodinách z ní vylezli, zbaštili dekožranici a jeli domů", co taky pořád psát o Náplavce. Ale nakonec to nebylo takové, jako vždy. Rozruch chtěl zbavit Honhu strachu z vody a zabavil mu počítač, prý na něj celej ponor kouká, jenom ho to stresuje a nevěnuje se slapským podvodnickým krásám. Ale to ho rozhodilo ještě víc a začal fňukat, že bez počítače tam fakt nejde, nakonec ho ubrečel a vrátil mu ho, ale musel slíbit čestný willácký, že na něj koukat nebude. Ponor nakonec proběhl bez nejmenších problémů, dokonce se sem vrátily i ryby a tak bylo na co koukat a my si to užívali komplet celý dvě hoďky. Jenom bych apeloval na ostatní členy týmu, že už se nám fakt po nich stýská a mohli by se zase začít potápět. Dík všem za pěkný večer. Zdraví vás kosatka Willy.

Na náplavce tahaj jednu loď za druhou aby je zazimovali, a tak zde bylo pro potápky uzavřeno. Nu což, to nás nemůže rozházet, řekli jsme si s Tomem a vydali se na Ždáň. Je tu pěkná skalní stěna - jak jsme zjistili po příjezdu - taky zástupy rybářů. Ponor probíhal bez nejmenších problémů, jenom pod 30 m je už špatně vidět. Byla zde hejna rybí drobotiny, dokonce jsme našli i vrak pramice. Po ponoru jsme vyrazili na dekožranici do Buše, kde v místním restaurantu wýborně vaří - a opět nezklamali. Byla to příjemě strávená neděle.Zdraví vás kosatka Willy.

Náplavka osiřela, všichni jsou nemocní nebo v práci, ale to by nebylo, aby se sem aspoň někdo z týmu nevydal. Zde nás už vítala nerozlučná dvojka Olda a Jarda. Pařáky skončily a začala sibérie, začíná období, kdy se těšíme do vody, neboť je tam větší teplo, než venku. Pro Tomáše to byl premiérový ponor na Ferdu a pro mě čest, že ho tam můžu doprovodit. I když tam nebylo extra vidět, tak se mu tam moc líbilo. Rozruch se rozhodl pracovat na nové atrakci a připravil nám navigační ponor v úplné tmě. Rybiček bylo dost, takže se bylo na zpáteční cestě na co koukat. Dekožranici dnes zařídil Rozruch dobrotami z Lídlu. Byl to prima večer. Zdraví vás kosatka Willy.

Na Borku je prý téměř křišťálová voda, což tam nebývá zvykem a muselo se to prověřit. Počasí sice bylo, že by psa nevyhnal, ale čtyři potápnící se stejně vydali na cestu. Po téměř hodinové jízdě z bodu A (tj. Chlístova) jsme se ocitli v bodu B (tj. opět v Chlístově). Na chvilku nás zachvátila panika, ale po proštudování mapy, GPS a jiných zdrojů jsme s ulehčením zjistili, že to je naštěstí jiný Chlístov. Ale cíle nebylo zdaleka dosaženo, neboť – i když pan Bárta z MD šetří kde může - na Vysočině se vesele opravují silnice snad všude a je tu jedna objížďka za druhou. Nakonec se nám podařilo po dvou hodinách přece jen dorazit k cíli. Na místě už nás vítali Olda a Jarda Palič z Divernetu se svejma torpédama, který se zde chystali řádně prohnat. Voda je opravdu krásně čistá a my si to náležitě užívali. Proháněly se tu mraky wokounů, maxi kaprů a štik, jo a taky Jarda s Oldou, sem tam se objevil i nějaký ten ráček a dokonce žabička zelenkavá. Prolezli jsme warťase, autobus i ponorku, nakoukli do všech zákoutí lomu a po téměř dvou hodinách vylezli celí nadšení, fakt se nám tu moc líbilo. Dekožranice proběhla v místním hostinci a vaří tu welice dobře. Cesta domů se opět protáhla, neboť až na mě jeli samí kačeři, a tak se lovila jedna keška za druhou, no prospal jsem to. Ale nakonec jsme přece jen šťastně dorazili domů. Zdraví vás kosatka Willy.

Slovo dalo slovo a úterní akce se tentokrát odehrála na netradiční lokalitě – po šesti letech jsme se rozhodli, že Slapy nejsou jen Náplavka, a je čas trochu změnit rajón. Ne toho dost, takže kromě premiérové lokality jsme vyzkoušeli i nové automatiky, nové křídlo, nové hadice a nakonec i nové koření. Ale nepředbíhejme. Na místo činu jsme vtrhli jak se patří rázně a dorazili skoro až k vodě (tedy, někteří málem až do vody), ale po krátkém hovoru s místními jsme zase raději vycouvali a zaujali pozice na tradičním parkovišti. To trochu rozhodilo některé členy výpravy, protože to tu je k vodě přece jen dál, než na naší milé náplavce – asi tak 100x. No, nicméně se – pod pohrůžkou lehkého násilí – podařilo dosáhnout konsenzuálního mrmlání, které bylo komisionálně prohlášeno za souhlasné mručení, a šlo se na věc. Po naskákání do vody jsme se díky důkladné navigační přípravě vydali do hlubin, a skutečně, po chvilce se před námi objevily stěny mlýna. Pravda, to už jsme nebyli tak úplně všichni, protože někteří z nás, věrni své pověsti navigačních legend, raději vyrazili prohlédnout si okolní blátíčko a mlýnem pohrdli. Vidět nebylo zas až tak přepychově, nicméně když jsme se zase sešli nahoře, ukázalo se, že – když se sečtou zážitky všech teamů – viděli jsme asi všechno, co se v dané lokalitě vidět dá – mlýn, kolo kolo mlýnský, náhon, most, cestu s patníkama a další zajímavosti. Poté, co jsme se vysápali z vody a absolvovali dekompresní výběh (ať žije dekompresní režim!) jsme se pokusili zachránit co se dá pomocí skvělé polívky (díky, Mistře Ú!), wafflí se šlehačkou a v poslední době nezbytných želatinových medvídků. Měsíc svítil jak o život a bylo nám fajn. Prima akce!

Letos byl jubilejní desátý ročník a já se rozhodoval jestli mám jet, neboť mě trápil zánět ucha a doktor mi zakázal potápění. Sobotní ráno bylo slunečné a přemýšleli jsme, co budeme s Honzíkem podnikat, ale co, říkám si, doktoři tomu nerozuměj, trocha potápění ještě nikomu neuškodila. Naházeli jsme cajky do auta, zapnuli tryskové motory a v Jesenném byli coby dup. Účast nebyla valná, jenom deset fotografů, voda v Kamenici byla tentokrát kalná a tak šli všichni do lomu. Po chvíli to bylo taky znát, zvláště u leknínů a v místech kde si lebedí místní sumec. Toho jsem objevil hned na začátku ponoru, ale viditelnost zde byla téměř nulová. Vzadu v rákosí se skrývala malá štička, ale její fotky se mi také moc nepovedly. Po obkroužení celého lomu jsem již tradičně zakotvil u leknínů a jeden list mě zaujal svým tvarem, který se zrcadlil proti hladině. Pár fotek jsem zkusil a šel z vody ven. To už se podávala dekompresní nudlovka a gulášek, pak se šly vybrat fotky. Letos se všem dost dařilo, a tak byl výběr těžký. S Honzíkem jsme se jeli rozptýlit na bobovou dráhu do Harrachova. Večer začal Slávek grilovat steaky - byly jich mraky, a k tomu různé saláty, prostě se předvedl jako každý rok. Po sedmé bylo vyhlášení výsledků. Letos Hugo nechtěl hodnotit snímky, neboť pár slabých jedinců to psychicky neuneslo, ale většina nás ho přesvědčila, že by porušil tradici a nás už by sem nebavilo jezdit. Letos se zrušila ženská a mužská kategorie, vyhlásily se jenom tři snímky a Grand Prix. Já obsadil skvělé třetí místo, v konkurenci tolika dobrých fotek si toho moc vážím a ještě větší bylo mé potěšení, že u toho mohl být Honzík který měl velkou radost, že táta dostal diplom. Cenu GRAND PRIX si letos zase převzala zase žena, Helena Semelková za krásnou fotku raka. A pak se práskalo šampaňský a oslavovalo se hodně přes půlnoc. Byla velká sranda a padala jedna hláška za druhou, namátkou dvě nejlepší („To bude zase v automatikách nablito“ a „Málem mi zabil manžela a nedal mi žádnou cenu“ - Marcela o Hugovi ). Ráno bylo krušné, Slávek nám umíchal vajíčka se slaninou a dodal čerstvé houstičky, takže nám hned bylo všem líp. Bylo to zde jako každý rok super a příště přijedeme zase. Zdraví vás kosatka Willy.

Ve čtvrtek jsme po dlooooooouhé době zavítali na Cholín - jsou totiž mezi námi i tací, co ještě neviděli ani elektrárnu, ani utopenou vilu, a to je opravdu škoda. Trochu nás zaskočila viditelnost - čekali jsme, že bude lepší, nicméně větší polovina teamů našla aspoň elektrárnu (pravda, trochu po čuchu, trochu po hmatu, ale našla). Zbořeniště vily tolik štěstí nemělo, takže počet členů týmů pomětihodnosti spatřivších se nakonec příliš nerozšířil. Tak aspoň máme kam vyrazit příště :-). Večer nicméně rozhodně nebyl ztracený, protože vencova nudlová polívka neměla ani tu nejmenší chybu, kafe se šlehačkou bylo přímo pohádkové, uzené a medvědi nadstandardní a wafle se šlehačkou vytvořily skvělou sladkou tečku za dalším prima večerem u vody :-)

Po nezdařeném výletu na Bornholm nás napadlo, že se podíváme do Rakouska na jezera. Víkend sliboval hezké počasí a rosničky se tentokrát opravdu nespletly. V pátek po obědě u mě přistál Jarda Palič s Oldou a mohli jsme vyrazit. Pozdě odpoledne dojedeme na Attersee, kde nás čeká příjemná paní domácí a hned nás ubytuje. Jsme lační ponoru a tak vyrážíme na druhou stranu jezera na lokalitu Kohlbauernaufsatz. Noční ponor je vydařený, slušná viditelnost, samej mník, ouhoř a štičky no prostě paráda. Ráno nafoukáme a po snídani vyrážíme na Ofen, kde jsou pěkné dvě stěny. Kluci jedou napřed svejma prskoletama a já funím za nima. Za chvilku je doženu a oni nechápou, proč si kupujou tak drahý přibližovadla, když jim hravě stačím - jo kosatce jen tak nikdo neujede. Viditelnost je opět úžasná, jenom ty ryby se někam ztratily. Opět jedeme nafoukat a frčíme na Wolfgangsee, kde potkáváme tlupu Mazců. Před ponorem si užíváme sluníčka a trochu si i schrupnem. Ponor zde je opět super, prvně se jukneme na podvodní horu, která je tajemná a na jejímž vrcholku se vyjímá potápěčský pomník. Pak se přesouváme na druhou stranu, kde je pěkná stěna. Po cestě opět potkáváme hodně ryb, hlavně mníků, jeden mě pěkně vylekal, když se vyloupnul z jedný díry přímo proti mně. Po ponoru rozděláváme gril a opékáme klobásky, dorážíme se čokoládou a bonbónama, koukáme na západ slunce a je nám dobře. Ráno po snídani jdeme zaplatit útratu, chvilku hapruje jazyková bariéra, ale nakonec se nějak domluvíme a spokojenost je na obou stranách. Byli zde úžasní, plnili bomby, krmili a starali se o nás jako o vlastní, prostě nám věřili a nás ani nenapadlo je ošálit, prostě něco, co u nás ještě stále nejde a rádi se sem zase vrátíme. Náš poslední ponor jsme naplánovali Gosausee, který leží pod Dachsteinem (2994m). Hlavní bylo zde zaparkovat a najít vozík, na kterém odvezeme naše věci, což se nám povedlo. Ta viditelnost je tady prostě parádní, z dvaceti metrů se koukáme na horolezce a užíváme si to tady tak, že nám budíky najednou ukazujou přes sto minut a bomby jsou všechny prázdné, tak jdeme ven. Turistů je tu jak na Václaváku a potvrzuje se to, když odjíždíme - někde je bouračka a kolona se nehne. Naštěstí se zarazíme u odpočívadla a tak vytáhneme gril a zácpu přečkáme příjemnou dekožranicí. Domů dorážíme někdy o půlnoci a jsme ještě plni zážitků. Byl to hezký víkend. Zdraví vás kosatka Willy.

... že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je….. Leštinka, hlavní cíl naší dnešní výpravy. Ráno bylo pro některé trochu „krušné“, z mlhy se však vyloupl krásný slunný den a cesta rychle uběhla. Po drobném bloudění polem nepolem (doslova) se před námi vyloupl rybník Brčálník (pozn. autora: Leštinka). Po vybojování místečka k parkování (protekce) jsme si vybojovali místečko i pro nás. Vzhledem k počasí se to tam potápkami různého druhu jen hemžilo. Konečně jsme hupli do vody a vydali se zkoumat hlubiny.. Pojem „slapská viditelnost“ je jen slabý odvar toho, co nás čekalo ve 26m. V překladu jsme si neviděli skoro ani na špičku nosu. Tak honem do menších hloubek, povozit se ve vozíku, navštívit mistra kesona i střelmistra, pohladit raky, kapříky a wokouny a dokončit vše romantikou u leknínu :o)) Ponor to byl pohodový a vcelku vydařený. Jako dekomenu nám posloužilo místní občerstvení pod borovicí, kde jsme si dali polívky, smažáčky atd… :o)) Byla to velmi příjemně strávená částečně-teamová neděle :o)

Týden s týdnem se sešel a náplavka opět volá! Bylo nás trochu míň, protože někteří z nás vyrazili už v úterý, ale zase mezi nás po dlouhé době zavítal pan ZAJÍC, a to dokonce s podvodní výbavičkou, a společnost nám dělalo i BARAKUDÍ trio, takže na Náplavce bylo opět poněkud těsněji. Naštěstí ve vodě bylo místa dost a navíc je pořád krásně teplá, takže sucháče NAPROSTO nejsou potřeba, že :-) a willditelnost je pořád - na slapské poměry - dosti slušná, takže pohoda. Přípravy dekomenu se tentokrát ujal pan Z. a podával se vynikající JELENÍ gulášek, nezbytný mrkvosalát (tentokrát s MEDVĚDÍ příchutí) a spousta dalších dobrot, dodaných ostatními účastníky zájezdu, takže ani bříška si ani tentokrát příliš neodpočinula. Prima akcička :-)

4.9.2010 Potápění ve vápencovém lomu Rabenstein

Podzim za dveřmi a tak nastává čas přípravy na studenou vodu. Původně to vypadalo, že se vydá celý Willyteam spolu se spřátelenými jeskynními potápěči do Německa. Nakonec se situace díky cenám poněkud obrátila a vyrazili pouze jeskyňáři. Z počátku se nám do placení za briefing moc nechtělo, nakonec ale zvědavost zvítězila a tak se 8 potápníků vydalo do Rabensteinu. Po kraťoučkém bloudění Radkova nová navigace nás dovedla k cíli. V přilehlé restauraci na nás již čekal Erwin spolu s překladatelkou z Němčiny do Češtiny a jejím přítelem. Z očekávaného nudného briefingu se nakonec vyklubalo pěkné povídání o historii lomu s popisem jeho jednotlivých částí, restrikcí, pozoruhodností a záludností. Po briefingu jsme se vydali na prohlídku suché části (2 patro). Část suchého prostoru slouží i jako svatební síň a tak jsme měli štěstí v jeden den potkat tři svatby. Byl to vcelku zvláštní pocit - zatím co my se pod svatebčany potápíme, oni zažívají nad námi svůj velký den. A tak zatímco první svatebčané seděli v síni a nevěsta s ženichem se chystali říci si své ano, my se plížili nízkým tunelem ven, abychom se rozdělili a domluvili plán ponoru. Důl je relativně malý. Skládá se ze dvou pater pod vodou spojených větrací šachtou a těžební šachtou. Po delší diskuzi si dvojice domluvily trasu ponoru a začaly nastrojovat věci. Maximální hloubka je 17m (4. patro) a 7m (3. patro). Viditelnost byla vynikající, ale po deseti potápěčích (přidali se k nám 2 Němci) se viditelnost rapidně zhoršila a v místech restrikcí při návratu byla kolem 0,5m. Lom je výrazně menší než Miltitz a jeho celé proplavání nám zabralo zhruba hodinu. Trasy jsou, až na jednu výjimku, vyvázány, byť místy vede linka pod stropem, jindy jsou na zemi zbytky šňůr. Lom je ale tak jednoduchý, že se není kde ztratit. Z místa nastrojení jsme se vydali k Zelenému jezírku (prý 250 kroků). Po zanoření jsme si užívali výbornou viditelnost a kochali se krystaly křemíku v první části. Po proplavání první restrikce jsme se protáhli větrací šachtou do 4. patra a pak štolou k těžební jámě a tou zpět do 3. patra. Opět štolou do těžebního prostoru s odbočkou do nevyvázané chodby až k ozubenému kolu a závalu. Obě štoly mají cca 100 až 150 metrů, ale díky tomu, že jsou úzké, je jejich proplavání nekonečné. Původně jsme si mysleli, že se nelze ztratit. Bohužel opak je pravdou. Jeden Němec se zapomněl v lomu. Vše ale dobře dopadlo a tak nás pozval na pivo, aby se nám revanšoval. Díky všem za príma den.

No, léto je pryč a podzim je tu... normálně listopad, tma, zima, déšt, už jen chybělo, aby začaly padat oblíbená HsH... brrr. Do toho náplavka nacpaná potápěníchtivými individui... co tu ty lidi hledaj v takové slotě... Naštěstí si aspoň voda ještě drží letní teplotu, takže pod hladinou bylo jako vždycky fajn, vidět je prima, pod Náplavkou byla (prý) i nějaká ta ryba, takže se nám v podstatě ani nechtělo z vody. Naštěstí Venca připravil mocné lákadlo v podobě voňavých steaků, a také ostatní dodali různé sladké i slané pochutiny, takže nakonec ani ta pozemní část akce nebyla špatná - jako vždycky ostatně :-) Nakonec i pršet přestalo, takže pohoda a prima akce!

Večerní akce tentokrát proběhla v pondělí, ale zato s poměrně hojnou účastí, a to včetně pozemního teamu. Volba padla na přístaviště a dobře jsme udělali - vidět bylo přiměřeně až nadprůměrně a zdejší lokalita poskytuje spoustu možností k vydovádění se v mnoha disciplínách, hloubkovými ponory počínaje, přes spletité navigační úlohy, až po výcvik diverzních a záškodnických činností (opět se ovšem potvrdilo, že hlavou zeď - totiž loď - neprorazíš :-) ). Voda je příjemně kafózní a pro cachtání jako stvořená, jen ryb tedy příliš mnoho k vidění nebylo. O dekožranici se tentokrát postaral zejména Venca, který dorazil s termohrncem plným naprosto úžasné dršťkové, kterou vkusně, chutně a výživně doplnila mrkev se šlehačkou, waffle s medvědy, zeleninový a rajčatový salát, šunka a další pochutiny. Prima akce :-)

Zabalit a hurá na výlet k moři, potápět se, slunit se a užívat si pohody Jadranu. Po úspěšném sjednocení osádky a kompletaci zapomenuté výstroje doma a podobně, jsme radostně vyrazili na cestu k jihu. Ale hned po pár hodinách se proti nám postavily brzdy, teda jen jejich destičky (které podle hlavní kontroly před odjezdem měly ještě 4mm),vytvářet z kotoučů železné špony se nám moc nechtělo, tak jsme museli najít někoho, kdo těm destičkám bude rozumět lépe než "Muž vládnoucí nad elektrony". Servis byl objeven rychle, destičky měli a jadranským tempem pan mechanik začal čarovat, vše by bylo ok, jen kdyby ten "$ur*k" neztratil 1/4 brzdových destiček, přes dvě hodiny tu destičku nehledal a pak nemusel jet koupit rovnou novou sadu ke konkurenci. Ale pak už po 23 hodinách v autě konečně parkujeme u základny AMA diving a vítáme se s legendami a mýty opředeným Peterem Kulanem. Vše je pro nás potápěče, nepotápěče, ženy, děti a psi připraveno jak má. Takže hurá hned večer na první ochutnávku slané vody. Večer byl zvolen záměrně, aby jsme my zvyklí ze Slap nedostali zánět spojivek :-) Pak už další dny pokračovaly zcela v naší režii, potápění, potápění, odpočinek, potápění, večerní briefing
a tak stále dokola k naší plné spojenosti. Sice se našli i rozvraceči, kteří tvrdili že voda je tu slaná a proto není dobrá, že je tu jen pět druhů ryb a žádné sudy s tajemným obsahem, dokonce jedna JihoChorvatská matka, která nás považovala za odnož teroristů, kteří se chtějí bombami na zádech obětovat a zabít ji i její děti a vrcholem byla zaručená informace, že dekomprese je jen mýtus. Zbytek se ale nenechal odradit a úspěšně polykal litry vzduchu přes automatiku každý den. Viděli jsme spousty krásných mořských tvorů a scenerií po kterých nás provázel Petr Kulan Jr., jeden už skoro úplně mořem pohlcený vrak S-57 a užili se krásný týden plný slunce, vln a pohody. Díky všem !!!

Prázdniny a dovolené na nás konečně dolehly plnou silou, takže tentokrát se nás sešlo tak akorát do mariáše. Počasí ze začátku nevěstilo nic dobrého, ale nakonec se umoudřilo, takže jsme se mohli vrhnout vcelku pohodlně do gumy - teda aspoň někteří, zatímco JINÍ se soukali do tří laminátů... Inu, kdo chce kam... Pod vodou vládla tradičně pohoda a od nějakých deseti metrů bylo dokonce i něco vidět. Malinko jsme upgradovali jednu ze zastávek levobřežní cesty, nakoukli do šachty na provizorce (a objevili zde poselství stavitelů díla - nebo snad nezbedných potápěčů? - budoucím generacím) a projeli i ostatní pozoruhodnosti. Zezačátku se zdálo, že se ryby zase někam odstěhovaly, ale nakonec se na nás usmálo štěstí i v tomto směru - zkrátka a dobře - kapříci připluli, co víc si přát :-). Pod vodou jsme nakonec pobyli skoro dvě hodiny a bylo to moc fajn. Zasloužená dekobašta se odehrála dílem na Náplavce a dílem naproti u Páji - kromě stylového utopence se podával pršut, anglická slanina a skvělé slané brambůrky. Jako vždy Super akce :-)

Sobotní dopoledne jsme se nakonec v poněkud užším kruhu sešli na Bořené Hoře – informace o viditelnosti byly příznivé, tak proč se nepodívat na vráček Mi osmičky a další zdejší pamětihodnosti. Ranní supernevlídné počasí zřejmě odradilo většinu potenciálních návštěvníků, ale my jsme věděli svoje, takže jsme se odradit nenechali a za odměnu jsme si lomu užívali skoro sami. Ponůrek potěšil – objeli jsme všechny zajímavosti - opravdu důkladně prolezli vrtulník, němého to svědka vojenské blbosti a zpupnosti, nakoukli k pontonům, zajezdili si s pragovkou, okoukli místní skály a na závěr si trochu pocvičili na platě. Jen ryby se nám nějak schovaly – ze začátku jsme viděli dva kapříky, cestou pár okounů, na hranici dohledu se mihlo ještě něco většího, ale jinak nic moc…Když jsme vylezli, podle předpokladů se udělalo v podstatě pěkně, majitelé základny nám na chvíli rozsvítili i sluníčko (v ceně ponoru!), takže jsme poseděli a využili zdejších služeb i co se uspokojení žaludků týče – a nelitovali jsme: krůtí steaky byly opravdu lahůdkové, cena lidová, co víc si přát! Škoda, že nás okolnosti tlačily k poměrně časnému odjezdu, na Bořence bylo moooc pěkně a rádi se sem zase vrátíme!

V pondělí jsme se pro změnu sešli na Náplavce – už jsme to dlouho nebyli. Překvapil pan Z., který se – kde se vzal tu se vzal – na náplavce po dloooooooouhé době zjevil taky, byť ne v potápěčském, ale v rybářsko-kapitánském. Přes zapomenutý mrkváč to byla moc milá návštěva, už se nám ALE FAKT stejskalo :-). Po odplutí zaječí bárky jsme mohli konečně naskákat do vody. Objeli jsme nějaké ty pamětihodnosti, zkontrolovali Sloup, trochu uklidili na hauzbótu a spočítali ryby. Nahoře nám to trochu hrachovkovatí, ale pod tím je to pořád vidět pěkně, takže ten kontakt s vodou rozhodně stál za to a všichni sucháčovníci udělali chybu – MOKRÁ je přece DOBRÁ :-). Ovšem zlatým hřebem akce byla jako vždy dekožranice – tentokrát tvořil základ gulášek, který vyrobil Venca, spolu s mrkvově-ananasovým salátem z dílny Willinky, tousty a spoustou dalších pochutin. Večerní posezení se opravdu vydařilo, nad hlavami zářily hvězdy, bylo příjemně teplo, pomáhat ani chránit nás nikdo nechtěl a prudivý pán i pes-neurotik na hauzbótech už si snad na bubliny zvykli, takže opět jeden super prima večer ve skvělé společnosti.

Během náročných příprav na nadcházející potápění ve slané vodě jsme si řekli, že ještě musíme trochu potrénovat naše oči přivyklé na Slapskou tmu, aby jsme pak v té oslňující viditelnosti nemžourali jak krtci.
Honza navrhnul zkusit Bořenou Horu, v době kdy na Liberecku vrtulníky zachraňovaly nebohé zatopené, bylo hezké se podívat jak takový vrtulník vypadá z blízka. Až na jednoho potápěče, který si do základní výbavy přidal košťátko ???, zela základna prázdnotou. V očekávaní krásné viditelnosti jsme rychle hupsli do vody, chvilka na zorientování a pak hurá prošmejdit každý kousek vrtulníku. V jednu dobu bylo okolo vrtulníku nějak špatně vidět a vůbec jsem nechápal proč, ale vše se pak vyjasnilo, ten hodný potápěč s košťátkem mi opucoval hlavu, ventily a pak v poklidu pokračoval v úklidu na palubě vrtulníku. Dali jsme pak okružní jízdu lomem, za doprovodu místních kapříků, okounů a nádherného úhoře. Ke konci ponoru jsme si ještě zařídili nákladní Pragovku. Tímto ponorem snad máme optiku připravenou a zkalibrovanou :-) Text: Tom; Foto: Honha; Kamera: Chlestakov; Režie: Kotěnočkin :-)

Tentokrát jsme se sešli trochu atypicky v pondělí a o něco méně atypicky na přístavišti. Po dlouhé době mezi nás zavítal Venca a naopak chyběl Rozruch, šplhající na Mount Everest nebo na co vlastně, ale jinak byla účast víc, než slušná. Projeli jsme si pravý břeh, (někteří trochu komplikovaněji) našli místní pověstné železářství. Viditelnost byla dole slušná, nahoře klasická hrachovka, ale aspoň, že tak. Akorát ryby teda někam zmizly, potkali jsme jednoho mega ouhoře, nějaké ty wokouny a candoše, ale žádná sláva celkově... Nicméně hlavní, společenská část večera se jako obvykle vydařila a dekožranici nenarušila ani buřina, která nás nejprve obklíčila, a pak i trochu omočila... Prostě - prima večer!

O víkendu jsem měl cestu kolem Heřmanic, a tak jsem si přibalil i potápěčský cajky, abych se zde smočil. Po příjezdu jsem si zde připadal pomalu jako na Helu, neboť tu bylo asi milion potápějících se Poláků. Na tu armádu potápěčů co zde byla přede mnou byla viditelnost byla celkem slušná a dole pěkná zima, na moiru to fakt není. Vyfotil jsem všechny atrakce co tam byly, potkal mraky zdrhajících wokounů a vyzkoušel si premiérově svoji novou kyslíkovou stejčku. Byl to pěkný ponůrek, zdraví vás kosatka Willy.

Krátká návštěva ŠT na lokalitě, kde už jsme dlouho nebyli... a zase asi dlouho nebudem. Viditelnost mizerná, spatřeni asi tři wokouni, utopené bargy, kolomotivu, letadlo ani tank jsme tentokrát nenavštívili, takže nic moc teda... Fotek jen pár pro úplnost, dekožranice ovšem skvělá – pečení ptáci, tousty a další dobroty :-).

Na Zátoce už jsme jako team dlooouhu dobu nebyli, teda když nepočítám nedávnou návštěvu některých individuálních pokladohledačů a pokladohledaček, takže tentokrát padla volba právě na toto romantické místečko. Každá romantiaka ale něco stojí, a tak se někteří z nás rozhodli pověsit svá počestná povolání na hřebík a podstupují rekvalifikační kurzy, po jejichž dokončení budeme konečně bohatí a místo na Slapy budem každé úterý jezdit na Hawaii. Zatímco ŠDR se tedy úspěšně rekvalifikuje na řidiče letadla, Rozruch se pro změnu pomalu loučí s milovanou zkoušečkou a trénuje na přijetí k jednotce SEAL a nabyté dovednosti demonstroval akčním slaněním z Živohošťského mostu. Pod vodu nás šlo jak malých pejsků, takže v zátoce se to potápěči a potápěčkami jenom hemžilo, nicméně pokud pomineme občasný výskyt poněkud rozvrtaného bordelu, stálo to zato - voda jak kafe, willditelnost krásná, vraky na svých místech a občas i nějaká ta potvora rybí, prostě pohoda. Na prima ponor navázala i supermegadekožranice, kterou zahájilo Radimovo naprosto exkluzivní masíčko odborně ogrilované Willybaldem, tuna různých uzenin, dvě škatule výběrové zeleniny a na závěr už pomalu obligátní Tomášovi želé medvíci, prostě pastva pro oči i břicha (ale takhle fakt teda nezhubnem už nikdy...). Měsíc, přetlačující se s mraky o vládu na obloze, dokresloval dokonalou atmosféru půlnočních Slap a nám bylo moooc dobře :-) prima akce!

Prší prší jen se leje kam potápky kam pojedeme… volba padla na starou Živohošť, za prvé už tam mám známé rybáře, kdybych se zase zatoulal, a je tam dobrý přístup do vody. Tomáš měl premiéru s dvojčetem a šlo mu to wýborně, takže dostal will pochvalu před nastoupenou jednotkou. Honha zjistil, že nemá kartu do foťáku, Tomáš mu ochotně půjčil svou z PDA a šlo se na to, Rozruch chtěl taky půjčit, ale to ještě nevěděl, že ji taky nemá. Voda byla krásně čistá a tak jsme se zde rochnili víc jak hodinu. Na dekompresní žranici se podávala meruňková buchta, šunka z lídlu a čerstvé hrozny. A pak přišel Rozruch, že to vyfotí a ejhle jaká to náhoda, foťák mu píše Dej mi kartu jinak ti nic nevyfotím :-) Hezká akcička.

Další večírek na Náplavce začal trochu nezvykle jednak zoologickou hadí vložkou, a jednak návštěvou, která nechtěla ani pomáhat, ani chránit, ale nakonec byla přístupné rozumné řeči a my jsme mohli naskákat do vody. Překvapivou převahu mělo dneska mokré křídlo, takže "to" bylo po dlouhé době zase konečně o pořádném potápění a kontaktu s vodou - Venca by měl radost! ŠT se vydal pod jeden z hauzbótů hledat utopený kýbl s pivem (kterážto akce se sice podařila a kýbl byl předán právoplatnému majiteli), ale vedlejším následkem bublání byla návštěva rozhořčeného, poněkud nervózního hlídače zátoky, pokřikujícího co že to mělo znamenat a jaké diverzní akce jsme pod jeho ovečkami prováděli. Nicméně poté, co mručivec vyklidil pole a někteří bláznivci se ještě rozhodli přesvědčit, že Slapy nejsou zas až tak teplé, jak to z neoprenku vypadá, už mohla proběhnou tradiční dekožranice. Hlavní chod představovaly klobásky z grilu, doprovázené vynikající šunkou, bábovkou, pudinkem, želé medvídky, melounem a se spoustou dalších pochutin, měsíc svítil a Slapy šplouchaly - prostě prima letní večer :-)

15.7.2010 Pár fotek o tom jak dopadne foťák když se vytopí a dotyčný má štěstí, že po drobném zásahu a vyčištění funguje dál.

Dnes měly být bouřky a průtrže mračen, ale skutek utek, a tak jsme se šli zchladit na naši oblíbenou náplavku. Bylo zde dost koupačů a měli z nás prču, že se v tom vedru oblíkáme do lyžařských overalů a jiných různých oblečků, amatéři - myslej si, že kafíčko je i na dně přehrady. Než jsme vlezli do vody sucháče byli skoro vytopené naším potem, ale stálo to za tu námahu, neboť voda až na pár metrů byla krásně čistá. Ale ty ryby kam se schovaly darebačky - někteří sice říkali, že viděli ouhoře, štiky a kdovíco ještě, ale jak známo, dusíkovka je prevít. O dekožranici se postaral Honha, když vylovil marinovaného pašíka a klobásky všeho druhu, jenom ten gril než jsme rozpálili... už aby tu byl zase mistr Úžasňák, bez něj nám to vaření moc nejde. Kecali jsme o všem možném a najednou tu byla skoro půlnoc a to byl čas vyrazit k domovům. Zdraví vás kosatka Willy.

PS: Jenom je nám záhadou jako dopadl ten plavec, co si šel zaplavat asi o půl jedenácté a když jsme odjížděli, tak byl ještě ve vodě. Zřejmě plaval na Orlík...

Rok se sešel s rokem a je tu zase Adrex víkend. Tato akce se koná každý rok na Dalešické přehradě pod skálou, které se říká Willsonova, takže jak uznáte, někdo z našeho týmu tam jet musel. Letos nám vyšlo počasí, takže jsme si připadali skoro jako v Egyptákově - nejen, že pražilo sluníčko jak o život, ale i voda zde byla skoro průzračná. Po příjezdu se mě hned ujali kluci a holky ze spřáteleného potápnického klubu Vysočina a starali se o mě celý víkend, za což jim moc děkuji. Voda měla příjemných 13 stupínků i ve 43metrech, takže si potápníci dost užívali. Já zde strávil příjemných devadesát minut a kdyby mě nedošel kyslík a baterky ve foťáku, tak tam jsem ještě dýl. První pivko jsem našel asi po hodině a mělo pořadové číslo 14. Když jsem si ho strkal do kapsy, tak mě tak vystrašil freedaivista, že jsem si málem upšouk, dareba jeden, ale pak jsem si ho i vyfotil. Po vynoření jsme se přemístili ke známému autobusu, kde se nachází klubovna týmu z Vysočiny. Zde se probíraly zážitky z potápění, někteří se šli ještě podívat na pilíře a také se koupat. Večer jsme se přesunuli na vyhlášení tomboly v lovení piv, získal jsem krásnou druhou cenu. Pak se promítaly filmy z lezení po horách a noření se do vodních hlubin. Na autobusu někteří vydrželi debatovat a konzumovat nápoje až do dvou do rána, ale pak už i poslední vytrvalci začali odpadat a po chvilce se ozývalo už jen spokojené pochrupování. Pro některé bylo ráno krušné, ale přežili všichni :-). Byl to prima strávený víkend. Jo a omlouvám se za sníženou kvalitu fotek, neboť můj soňák je momentálně po skoro úplném utonutí v nemocnici. Zdraví vás kosatka Willy.

Jako již "tradičně" (2009, 2008) touto dobou jsme vyrazili přivítat začátek léta na Hel, podívat se, jak se daří Silvovým vráčkům. Inu - dobře se jim daří :-) a nám se ostatně dařilo taky tak. Nezklamal Silva, účastníci zájezdu, dekožranice, lodice Litoral ani její posádka a v podstatě ani voda, i když lepší viditelnost byla tentokrát překvapivě v zátoce a na moři to navíc díky neutuchajícímu větru dooooooost hououououououpalo. Jediné co trochu zahaprovalo byly ryby - ty se prostě schovaly a každá spatřená treska bylo téma na celovečerní povídání. Nicméně i tak jsme si užili jaksepatří, zlatý hřeb programu Franken nezklamal, ba naopak nabídl zážitky přímo exkluzivní. Za pět dní jsme dali 9 hezkých ponorů, došlo i na skvělé wafle, procházku po pobřeží, prohlídku tanku čtyř z tanku a psa a romantický západ slunce nad baltským oceánem, potkali jsme opravdickou ponorku (naštěstí nad vodou) a poslední večer byla i prima grilovačka na poněkud zarostlé hotelové zahradě. Lidi i technika vydrželi a co nevydrželo (třeba destičky od expedičního vozidla), to se podařilo v rekordním čase zase uvést do původního stavu. Díky všem za prima společnost, řidičům za řízení, navigátorům za navigování (příště jedem zas přes Berlín!) a zejména Silvovi za tradičně skvělou organizaci a zejména pohodu, kterou dokáže vykouzlit a udržet - prostě jako obvykle akcička jak se patří.

Dnešní akce proběhla poněkud atypicky - po rozsáhlých přípravách na akci jsme nakonec (tedy aspoň většina z nás) rozšířili už tak početné řady verbálních potápěčů, kteří - na rozdíl od podřadných koupačů prdelí (Venco promiň) lezoucích do kdejaké louže - sedí na břehu a hluboce diskutují nad parciálními tlaky během kontradifuze xenonu v hloubkách, kam by se potopili, kdyby teda chtěli a mělo to tam nějakou vejšku. Ze začátku se zdálo, že to bude aspoň plichta, ale nakonec se poměr podvodníků vůči kibicům - díky různým chorobám a pracovnímu zaneprázdnění před exPÚdicí příští týden - zastavil na 3:5, což je už fakt na pováženou. No, snad to příště bude lepší. Pod vodou bylo prima, dokonce ani Willy se dnes neztratil, a počasí nám taky přálo (lejt začalo až cestou zpátky), takže jsme si mohli užít nejen vodu, ale taky tradiční dekožranici. Podávaly se extrovní klobásky z grilu, doplněné mrkvově-ananasovým salátem (z willynčiny rukodílny), vše doplněné o vynikající uzeninu od Honhy, extrapyramidózní želatinové medvídky od Tomáše a samozřejmě nemohla chybět ani Americká limonáda, přezdívaná Zaječice. Prima večer :-)

Pro dnešní ponor padla volba na Živohošť, kde už jsme jednak dlouho nebyli, a jednak na Náplavku chodíme pořád, tak to prostě chtělo změnu. Ponory proběhly v zásadě bez komplikací, i když popravdě řečeno ne tak úplně. Kromě běžných kratochvílí typu vyplavených rukavic, odešlého světla či skoku vysokého v závěsu za bójkou se o hlavní atrakci dne postaral osobně otec-zakladatel Will systému. Zcela v duchu hesla "Dělej to jak chceš, ale hlavně se vrať živej!" si to dělal, jak chtěl, a když už jsme si mysleli, že je dočista po něm, tak se teda vrátil živej - akorát že poněkud překvapivě ne od vody, ale po silnici a autem. Tímto průkopnickým činem dozajista vstoupil do síně, jen zatím nevíme čeho vlastně. Sám aktér sice vykládal cosi o popleteném azimutu, ale s ohledem na to, že na své pouti překonal pravoúhlý zákrut řeky, tak je jasné, že akci neměl na svědomí chybný náměr. Nade vší pochybnost se opět uplatnil známý "stájový pud" - jak odborníci vědí, když "to" na kosatky přijde, prostě musí plavat za hlasem domoviny. Ve Willyho případě tedy konkrétně za hlasem slapské turbíny, zvukem tak typickým pro naše "domácí vody" na Náplavce. Žádný běžný smrtelník samozřejmě na několik kilometrů vzdálené Živohošti nemůže tento zvuk zachytit, ovšem kosatka díky svému unikátnímu zvukočivnému ústrojí zaslechne vábení sirén - přesněji řečeno turbín - na desítky, ba stovky kilometrů daleko. Ve šnorchlovacích hloubkách to přitom Willy ještě jakžtakž zvládá, ale jakmile se dostaví dusíkové opojení (tj. tak od deseti metrů hlouběji), stává se neovladatelnou obětí svých pudů a chtíče. Není to ostatně poprvé a málo se například ví, že známá "provizorka" před slapskou hrází byla na místě ponechána jako poslední záchytný bod právě pro tyto případy - Willy do ní ve svém šíleném tempu narazí, na okamžik ztratí vědomí, bezpečně vyplave na hladinu, otřepe se a jako by nic se ve třech metrech vrací zpátky k Náplavce. Hráz měla být ovšem v rámci mnohamiliardového programu na likvidaci ekologických škod odstraněna, k čemuž nedošlo jen díky naší razantní intervenci na nejvyšších místech ČEZu. Nemilosrdné manažery, počítající již miliony eur provize z dotací na slibný ekoprojekt (jak známo, materiál provizorky nemá potřebné hygienické atesty podle ČSN/EN 23654687-22/b4 a tudíž představuje vážné ekologické riziko pro okolní vodní zdroje) přesvědčilo až předvedení willyho pověstných kravek. Až tehdy mocipáni z ČEZu pochopili, že se nevyplatí riskovat poškození slapských turbín s nedozírnými hospodářskými škodami, a svolili s ponecháním provizorky tam, kde je. Až k provizorce nicméně Willy tentokrát nedoplul - u Měřína byl polapen slapskými rybáři, kteří sice zpočátku chtěli vystavit jeho preparovanou lebku vedle podobných trofejí známého slapského sumce Karla (3,2m) a štiky Evženie (1,8m), nicméně nakonec - z obavy před konfliktem s militantními ekoteroristy - chráněnou kosatku nacpali do auta, aby ji za němého úžasu všech potenciálně pozůstalých vyvrhli zpět na místo startu. Po vřelém a přátelském přivítání ostatními členy výpravy již tedy mohla proběhnout tolik očekávaná dekožranice. Radim se postaral o vzornou přípravu Vencou zaslaných kuřecích stejků, Willynka dodala skvělý salát a tousty a taky sladkou tečku v podobě pudinku, který, v kombinaci s jahodami a ŠDŘími palačinkami, přinesl opravdové chuťové orgie - a to na spoustu dalších dobrot nakonec vlastně ani nedošlo. Celou dobu se kolem blýskalo jako o život, ale na Živohošti jsme si užili krásný letní večer pod rozzářenými hvězdami. Prima akce :-)

Dnešní akce vyžadovala skutečně pevnou vůli a celé muže, protože chc... a chc..., prostě voda nad námi, voda pod námi, voda kolem nás. Nenechali jsme se nicméně odradit a hupli do vln. Ukázalo se,že zprávy o hezké willditelnosti nelhaly, s výjimkou úplného spodku bylo vidět dobře nějakých 5 metrů a to se na Slapech často nestává. Cílem výpravy hlavního teamu byla provizorka, a protože Slapy mají v přípravě na velkou vodu otevřené všechny špunty, byla to docela zajímavá projížďka. Dekožranice proběhla z důvodu trvající hnusoty na protějším břehu pod stříškou u Páji, který speciálně pro nás otevřel, za což byl - stejně jako my - odměněn dokonalou Vencovou dršťkovou, mrkváčem, anglickou slaninou a řadou dalších dobrot. Příjemně jsme pokecali, prima akce!

Nebyli jsme tu minimálně měsíc a to je teda ostuda takže se to muselo napravit. Zúčastnili se Úžasňák, Rozruch, Radim, Honza a já. Hned po příjezdu nás zaujali dva týpci co něco hledali pod vodou, prý, že tam ztratili lanko z plachetnice. Kluci hned ať se na to vrhnu, to prý pro mě bude hračka, ale já neměl motivaci, protože pokuď nemá ŠDR jednou nohou nakročeno do vody v plné polní a já zrovna neřvu nadšením, že jsem to našel tak mě to neba. Takže to vypadalo následovně - Úžasňák šel vyzkoušet těsnost nového zdroje na světlo, Rozruch s Honzou šli cvičit a já s Radimem na Ferdu. Až na menší nepříjemnost s Radimovým světlem (prostě, když se ty kontakty nespojí tak to svítit nebude i kdyby sebe víc chtěl) dopadlo všechno tak jak jsme si naplánovali. Viditelnost byla víc než slušná a tak jsme si to náležitě užívali, na kukandu přišli i nějaké ty ryby. Po vynoření následovala ta příjemnější část akce, začali se grilovat klobásky, Honza vytáhnul bramborovou, teda co to kecám mramorovou bábovku od své drahé polovičky která se jen rozplývala na jazyku mňam. Dekožranici jsme zakončili čokoládovejma laskominkama od Radima. Večer byl vlahý měsíček svítil no bylo nám zde krásně. Zdraví vás kosatka Willy.

Na začátku byl zcela nevinný telefonát v pondělním odpoledni: "Haló... To jsou potápěči? Dal mi na vás číslo nějaký pán z potápěčského krámu...." teda vlastně ne, takhle to bylo minule, ale i tentokrát to vlastně začalo dost podobně. Akorát se nehledala loď, ale videokamera, ale zase naštěstí ne v Berounce, ale v příslušně menší louži ve Lhotce u Mělníka. Po důkladných přípravách tedy ve středu vyrazila expediční vozidla pro změnu na sever. Technické vybavení jsme použili vcelku podobné polední výpravě, pouze s tím rozdílem, že biodetektor vlhkosti a teploty prostředí jsme tentokrát použili inovovaného typu WILL-INKA LHK2, ale osvědčil se vcelku stejně jako přístroj předchozí. Do temných a kalných vod jsme vstupovali s trochou obav, ale ty během čtyř minut rozptýlil zkušeným hmatem Willibald, který prostě šáhl a vytáhl. Máme sice trochu podezření, že ve skutečnosti koupil dneska ráno kameru někde v bazaru a teď ji jen vytáhl z kapsy, ale i tak dobrý, vypadalo to efektně. Jen s tím nemusel dělat takový kůžičky, třeba by se aspoň někteří nemuseli namokřit (teda spíš obahnit). Akce nicméně dopadla jako obvykle skvěle, nejvíc času jsme nakonec strávili hledáním toho správného kousku Lhotky, pak už šlo vše ráz na ráz. Jen tu dekožranici jsme tentokrát trochu podcenili, menu ve složení "buřt a něco sladkého" na pumpě zdaleka nedosahovalo našeho obvyklého standardu, ale si to ROZHODNĚ vynahradíme příště! Prima akce!

Pár fotek z akcičky, na kterou nás pozvali kamarádi z kubu Lachtan. V soboru večer se proslavoval ŠDR, který vykládal svoje oblíbené báchorky o zachraňování, v neděli odpoledne ještě stíhal co se dá Willy, takže čest teamu byla vcelku zachována. Společnost byla milá, sobotní večerní masíčko výborně propečené, voda v lomu neskutečně čistá, takže až na dva vyplavené sucháče (což je na dva členy WT docela ucházející skóre) bylo všechno jak má být. Ještě se sem určitě a ve větším počtu vrátíme, prima místo a fajn akce!

Na Rovínku jsme už jednak stráááášně dlouho nebyli a druhak Vojta, autor jednoho ze spřátelených serverů, naprosto nezbytně potřeboval vylovit jednu z tašek, už nějakých 55 let pečlivě složených na terase hotelu Záhoří. Nakonec jsme se sešli v úctyhodné, skoro kompletní sestavě, doplněné i o hostující členy. Ne všichni se nakonec vydali do vody - ale aspoň byl dostatek rukou na obsluhu grilu na ohříván buřtíků. Výprava uspěla, takže bylo co oslavovat - a že oslava věru stála za to :-) Vedle už zmiňovaných buřtíků se podával nudlový salát s kuřecím masem, pudink se šlehačkou, bedna jahod a móóóóóóře dalších vynikajících laskomin. Super akce!

Svátek matek jsme oslavili jako obvykle prací - tentokrát lovením klecí s bordýlkem, které jsme si už několik měsíců chystali, plnili a občas i hledali pod Přístavištěm. Podvodní tým tvořili tentokrát Rozruch s Willym, na plošině se činil Venca a v nejlepším dorazil i ŠDR s doprovodem několika povykujících potomků a stádem modýlků pro jejich obveselení. Počasí bylo skvělé, takže práce nám dnes byla opravdu potěšením a v podstatě vše se podařilo podle plánu. O zaslouženou dekoodměnu se tentokrát postaral přilehlý bufet U Páji a je nutné konstatovat, že to sice nebylo špatné, ale s kulinářskými výtvory členů a členek našeho teamu se to tedy opravdu nedá srovnat. Prima akce!

4.5.2010 Vltava v Berounce aneb hon na ponorku

Na začátku byl zcela nevinný telefonát v sobotním odpoledni: "Haló... To jsou potápěči? Dal mi na vás číslo nějaký pán z potápěčského krámu na Smíchově - my jsme v Berounce utopili úplně novou kanoi a že prý nám ji najdete!" Tímto tedy děkujeme Středně Velkému Náčelníkovi za vymyšlení zábavy hodné právě a jen našeho teamu! První kolo hledací akce se odehrálo ještě týž večer, kdy předsunutá jednotka provedla rekognoskaci terénu. Nasadili jsme samozřejmě nejmodernější techniku, m.j. bezdrátovou autonomní podvodní vyhledávací a manipulační soupravu typu VU 2x12 MR II., biodetektor vlhkosti a teploty prostředí ROZ-RUKA 3A a další. Po počítačovém zpracování a vyhodnocení záznamů ze zkušebního čtyřhodinového ponoru v místě utopení citlivá čidla potvrdila přítomnost lodice v prostoru definovaném jako kruh se středem na 49°57'33.264"N, 14°19'30.952"E na elipsoidu s hlavní poloosou 6 378 137 m a vedlejší 6 356 752 m. Pomocí satelitních senzorů vzedmutí, laserové navigace a kalibrované DIR hadice jsme změřili i další parametry, tj. úhlovou rychlost rotace Země (7 292 115 x 10^-11 rad/s), geocentrickou gravitační konstantu (3 986 004,418 x 10⁸ m³/s²) a reciprokou hodnotu zploštění (298, 257 223 563). Jak je z těchto údajů zřejmé, poloměr zájmového prostoru činil 2,4587745 + 150 metrů.Po ověření, že se lodice nenachází ani na přilehlé vlakové zastávce, ani v blízké restauraci (obě lokality se tak trochu vešly do vymezeného prostoru), mohlo tedy v úterý začít druhé kolo hledání. Na cílový bod se nejprve spustil světoznámý team VW. Jeho úkolem bylo - za použití infračervených brýlí - detekovat zvýšenou teplotu vzniklou následkem tření vody o hledané těleso. Žabí muži prozkoumávali milimetr za milimetrem dno v cílové oblasti, výsledek se ovšem ne a ne dostavit - kromě jiného i proto, že viditelnost dosahovala záporných hodnot a nebylo tudíž vidět ani ty brýle. Zvrat nastal až ve chvíli, kdy se na místo konečně dostavil řídící a organizační pracovník ŠDR, který do té doby prováděl sondování vzdušných proudů a síly deště v povodí Berounky jižně cílové oblasti. Po vyhodnocení logů dosavadních pohybů, s přihlédnutím k síle proudu, teplotě vody, získaným dešťohydrologickým údajům a volebním preferencím strany bleděžlutých upřesnil polohu cíle na49°57'32.418"N, 14°19'30.286"E, a tuto polohu neprodleně pomocí echohydrotransmitteru vyslalčlenům týmu v akci. Nalezení a vytažení lodi pak už pak bylo jen rutinou a dneska už vlastně ani nevíme, kdo přesně ji našel.

PS: kdybyste někde zaslechli, že se Willy během hledání ztratil a bloudil tak dlouho, až nosem narazil do lodi, nevěřte tomu - něco takového by se Willymu V ŽIVOTĚ nestalo! Šlo o promyšlenou, pečlivě naplánovanou a dokonale provedenou pátrací akci, přesně takovou, jakých má již náš tým za sebou desítky, ba možná stovky :-)

29.4.2010 Čtvrteční Přístaviště

Opět po dloooooooouhé době na Slapech a tentokrát v opravdu silné sestavě - nepřišel tentokrát snad jen kouzelník, jinak nás bylo opravdu moc a zaječí pes jako bonus. Ponůrky byly vlastně takové normální slapské - vidět sice nic moc nebylo a ryby taky žádná sláva, ale i tak jsme si užívali "domácího prostředí", prolítli se kolem skal a jako bonus našli nějaké ty ztracené drobnosti a úspěšně vyzkoušeli zánovní techniku, takže na konci zavládla v podstatě všeobecná spokojenost. Dekožranice byla tentokrát v podstatě slavnostní a ještě opulentnější, než jindy. Hlavní chod představoval willynčin krabí salát s tousty, mrkvoananasovám salátem a pudinkem, vencův salámec, zaječí mrkváč, čísi tvarohová dobrota, radimovy placky a spousta dalšího moc dobrého. Protože i počasí nám přálo, vládla pohoda a povídalo se a povídalo a kdyby nebylo tolik hodin, tak tam stojíme a povídáme doteď :-) Prima akce!

Tento víkend se konalo v místním lomu setkání amatérských fotografů potápníků a tak jsem rád přijal jejich pozvání. Na sobotu i neděli bylo nahlášeno super pěkné počasí a tentokrát se předpověď našim rosničkám vskutku povedla. O co lepší bylo počasí, o to horší byla voda v lomu - někdy to bylo skoro na slepeckou hůl, ale to nás nemohlo odradit. Bylo zde hodně milujících se žabiček, ihned zdrhajících wokounů a dokonce byla viděna i štika, ale spíš to bylo o tom, že se do nich prvně narazilo a než se potápník vzpamatoval, byla ryba fuč. Náladu nám spravil dekompresní obídek. Pak jsme vyrazili na menší výlet po zdejších pamětihodnostech. Večer Slávek griloval, my popíjeli pivko, někteří zkusili místní specialitku (zelenou s mlékem), já zkusil sněhuláka - výtečnou rybízovou kořalku se šlehačkovou čepicí a bylo to dobrý. Diskuze se protáhla hodně přes půlnoc, byly skoro tři hodiny ráno, když jsme uléhali. Po ranní mega snídani jsme se rozhodli vyrazit do nedalekého lomečku, kde je prý hodně rybek, raků a samozřejmě i pářících se žabek. Bylo to zde pěkný a i viditelnost ušla, takže jsme se tu rochnili skoro hodinu. Pak ještě zpět na oběd a po chvilkové odpolední siestě na sluníčku vyrážíme ke svým domovům. Byl to hezký víkend Zdraví vás kosatka Willy.

20.4.2010 Přístaviště Mikroryby aneb s kým se taky potápíme
Po dlouhé době konečně tradiční úterní akcička na Slapech, dnes zasvěcená vědě a přípravám k dalšímu kolu čištění. Voda už se otepluje a nahoře má závratných skoro 7 stupňů :-) takže strávit v ní přes hodinu nebylo nic extra těžkého. Jednu klec s bordelem se nakonec Vencovi podařilo lokalizovat, ostatní jsou zatím nezvěstné, ale o se poddá :-). Jinak proběhlo podvodnictví bez příhod, ryb nic moc, ale přijeli nás potěšit aspoň dva hezcí candátící a úhoř, a samozřejmě nějaká ta wokouní drobotina. Na závěr jsem položili i malou oběť na oltář vědy, tak uvidíme, třeba budeme konečně bohatí :-). O zaslouženou dekožranici se postaral Venca, když vyrobil skvělý salát, doplněný o španělský salámec, wafle, dokonalý čaj a pietní mrkev. I počasí nám přálo, u vody bylo i přes pokročilou hodinu moc příjemně, takže opět další prima akce :-).

10.-11. 4. 2010 Miltitz, Německo
Po jarním čištění na Náplavce někteří potřebovali vyprat suché obleky. Později se zjistilo, že si někteří vyprali své podobleky, ponožky i rukavice a tajně pašovali vodu z lomu, přičemž o množství vody lze s jistotou říci, že bylo větší než malé :-).
Tentokráte se nás sešlo v sobotu 12 lidí, a když jsem Jencovi nahlásil 4 lidi navíc, byl z toho dost nešťastný. Nakonec se ale uvolil, a tak se naše výprava mohla dělit do skupinek a vydat se na průzkum. K původní sestavě z březnového Miltitze se k nám přidal ještě Vendys, Honza Spáčil, Ondra Žlutoploutvý a Tomáš Klojda. No, a aby náš Willyteam nebyl oslaben, dorazili tentokrát i Rozruch a ŠDR. Do vody jsme šli v několika skupinkách. Ta naše TMX se vydala na průzkum spodku velkého vytěženého prostoru a zejména jeho pravé části. Maximální hloubka tady byla 59m. S nápadem přišla Šárka, ale nakonec se k nám nemohla přidat. Rozhodla se totiž nedopnout si sucháč, a nastrojená skočit do vody. Kolik vody si v sucháči odnesla, to nevíme. Nicméně asi dost, protože se s námi pod vodou po chvíli rozloučila a šla zpět. Ani se ji nedivím – voda má stále krásných 7°C. Proplavali jsme pravou část a pak jsme se s Vendysem vydali chodbou v 45m. Aleš, Pavel a Ondra se vydali prozkoumat chodbu (max. 63m). Ostatní si pak užívali krásy čisté vody, velkých prostor a krásných chodeb v lomu. Rozruch pilně filmoval, a tak se nezapomeňte kouknout na video a fotky. V tu dobu jsem ale netušili, jaká muka si užíval Vendys. Měl totiž malou dírku do botky, a tak mu během ponoru natekla studená voda do nohavic. Na závěr si roztrhl rukavici a dílo mokré zkázy tím bylo dokonáno. Stage jsme si nechali dole na nedělní ponor a vydali se nahoru klábosit o všem možném a nemožném, korigovat ŠDR mapu, ale hlavně něco dobrého sníst. K dekompresnímu pivu (opět Plzeň) se naprosto dokonale hodila sušená kýta, kterou dovezl ŠDR. Kýtu sehnal i s dokonalým držákem a nožem na krájení. Naštěstí se nože ujal Vendys, a tak rychle odkrájel tuk a ukázal nám, jak maso nakrájet na tenké plátky. Neskutečná ňamka. A jak jsme si tak nacpávali bříška, tak jsme si ani nevšimli, že se pomalu blíží čas odjezdu. Ti, co zůstali, ještě chvíli obdivovali stojan na dvojčata z žebříku a polouzavřený RB s 12l lahvemi a vysokotlakou propojkou mezi nimi. Moc jsme tomu nerozuměli, ale třeba je to nový trend. Přesun na penzion, a Vendys se jal lepit sucháč. Jak se však v neděli ukázalo, zalepil špatnou dírku a tak po 80 minutách ukazoval, že potřebuje z vody, jinak že zmrzne. Klasická večeře s vynikajícím Camembertem a spoustou dalších dobrot (parmská šunka, zákusky, víno, pivo, …), bezva pokec, probírání ponorů a všeho co s potápěním souvisí i nesouvisí nás natolik unavilo, že jsme se před desátou odebrali do postelí a usnuli. V neděli naše řady výrazně prořídly. Ondra T. měl potíže s vyrovnáním tlaku a tak nás nakonec do vody šlo jen 6. Trošku jsme hodili kostrou a opět jsme ve vodě byli jako první. Rozdělili jsme se do tří skupinek a prošmejdili vyšší patra lomu. Po vynoření jsme rychle vytahali cajky z vody a pomalu se rozloučili a pelášili domů. Byla to príma víkend s príma lidmi a tak se těšíme na další společné ponory.

Výlet do nádherné jeskyně János Molnár v Budapešťi, celý článek zde.

Zatímco o víkendu ještě řádila zima, dneska už o sobě celý den dávalo vědět blížící se jaro, a tak jsme se na návštěvu na Slapech docela těšili. Pravda, voda nám ještě celkem intenzivně připomněla, že nedávno byl všude kolem sníh a led, ale s nadějí na to teplíčko venku už se to přece jen sneslo líp - vzpomínka na prsty přimrzající k automechanikám v marné snaze odmontovat je z flašek dřív, než k nim definitivně přituhnou, je ještě příliš živá. Tentokrát jsme si udělali výlet po klasické šňůrové cestě k provizorce zkontrolovat zdejší pamětihodnosti. Viditelnost byla slušná, cestou zpátky se nám do cesty připletlo i několik docela vypasených (ovšem bohužel poněkud neposedných) kousků zvířátek, posbírali jsme i nějaký ten bordýlek, takže ponor rozhodně stál za to a dekožranice byla opět zasloužená. Jedinou chybou bylo, že jsem jaksi nevzali povinnou výbavu, totiž jídelní košík, takže jsme krásně teplé lasagne museli konzumovat (samozřejmě pečivě očištěnou!) špachtlí - ale co, nejsme přece z cukru a trocha té zbylé omítky byla určitě maximálně zdravá! Prima večer!

Koukám v sobotu před obědem na internet a co to nevidím na stránkách Plzeňského OSACU - pořádáme oslavičku na Lomečku. Tak nelením a volám Kentovi, jestli se můžu zúčastnit jako nezávislý pozorovatel WT. No jasně - přijeď, náš předseda slaví narození vnučky Julinky a bude tu veselo. Tak rychle naložím cajky do kosatčího vozu a burcuju Úžasňáka, že potřebuji nafučet moje krávoflašky. Než k němu dojedu, jsou plné k prasknutí, je to prostě nejúžasnější Úžanák, a já bez prodlevy vyrážím na cestu. Ta proběhne naštěstí - navzdory všem varujícím předpovědím o metrových závějích a šílené skluzavce na silnicích - dobře. Když přijedu, zábava je již v plném proudu, ale já odolám zlatavému moku a prvně se zanořím do stále zamrzlého Lomečku. Po hodině potápění se již zapojuji k probíhající zábavě. Je tu skvělá atmosféra, probíráme spoustu potápěčských zážitků a plánujeme ty, které teprve přijdou. Kolem půlnoci už jsme dost znaveni, a tak se ukládáme do spacáků a po chvíli se základnou ozývá jen spokojené chrupání. Ráno je zima a my si dáváme polívku na zahřátí. Kolem desáté se rozhoduji, že si dám ještě jeden ponůrek, a toto rozhodnutí se mi vyplácí. Jsem v lomu úplně sám, a tak si to užívám. Ve stromě si lebedí štička, pak zajedu do kamenů těsně pod ledem a tam se prohánějí kapři a amuři. Na jednom obrovském kapříkovi je přilepená štika a jezdí s ním jako jeho stín. Je to úžasná podívaná a já si to užívám, jenom je škoda, že nejdou vyfotit - jsou moc rychlí. Najednou se přede mnou zjeví obr candát a já se nestačím divit, krouží kolem mě nekonečně dlouho a mě se povede ho několikrát dostat do hledáčku. Ještě je tu jedna zvědavá štička, která se předvádí v celé své kráse. Pak si podle rady Ryskina zajedu k lodi, kde si prý lebedí jeseter. Cestou ještě potkám pár raků a pak na něj natrefím. Jeseter dělá mrtvýho brouka a já si ho vyfotím ze všech stran. Když už je skoro slepej od mýho blesku, přestane ho to bavit a odpluje. Koukám na tachometr a ručička mě žene z vody ven, byla to krásně strávená hodinka a půl. Po vynoření na mě bafne barakuda Marcela a já mám radost, že vidím známou tvář. Přijela spolu s Jirkou a Jardou a hned mi nabízejí nějaké dobroty. Dávám si ještě dekompresní polívku, ale pak už se pakuju a vyrážím k domovu. Děkuji klubu OSAC za příjemně strávený víkend, bylo to skvělé a doufám, že je brzy uvidím na naší oblíbené náplavce, jak mě slíbili. Zdraví vás kosatka Willy.

Malý výlet do zatopeného lomopivovarnihoskladoprostoru v Budapešti. Článek zde.

Večerní akcička byla tentokrát poznamenaná masivní absencí - v našich řadách řádí choroby, práce, rodinné i partnerské povinnosti i další elementy, takže nakonec jsme se na Náplavce sešli za krásné zimní noc jen dva (což už se nám tedy dlouho nepodařilo). Vody je zase o něco víc, nahoře se dokonce dá i docela koukat, dole už je to horší. Omrkli jsme Sedlo a Sloup, obhlédli místní flóru a zejména faunu (zase byli vidět hlavně wokouni, ale ukázala se i štička a COSI VELKÉHO), Willy otestoval nové technické úpravy na své fotosoupravě a po necelé hodince jsme byli zase venku. Vylezli jsme lážo plážo, ale rychle se ukázalo, že docela přituhlo a jestli si nepospíšíme, tak bychom taky mohli jet ve skafandrech až domů. Rychle jsme proto rozebrali cajky a vrhli se na dekožranici. Měsíc se teprve chystal za okolními kopci, tak nebylo moc vidět, ale najednou jsme si všimli, jak se hladina Slap směrem k hrázi během těch pár minut změnila - prostě zamrzla a bylo :-) Už jsme něco podobného pozorovali před týdnem, ale tady to bylo v podstatě najednou po celé ploše (kam tedy baterky dosvítily), hm, mrkevzimě... Samozřejmě nemohla chybět dekožranice, tentokrát s vůní uzenin, takže jsme si užili dobroty, i když s horkou polívkou a čajem a dalšími laskominami, kterými nás zásobují naši profesionální pečovatelé, se to samozřejmě srovnávat nedalo... Ale i tak - prima akce!

Ani tento týden jsme nevynechali klasickou noční akci na Slapech, byť z úterka se stal čtvrtek. Po dlouhé době absentoval prázdninující pan Z., naopak po neméně dlouhé době se objevil Radim, aby si zase trochu zašpinil cajky po víkendu v čisté miltitzské vodě. Jaro už důrazně zaklepalo na dveře, led z minulého týdne je ten tam a dokonce se dalo dojet až dolů k vodě, takže se vše začíná vracet do těch správných kolejí. Jaro ovšem klepe na dveře nejen co se ledu týče, takže někteří nejmenovaní členové teamu zahájili přípravu na jarní sezónu i v jiné oblasti, než je zrovna potápění. Zahaleni pod pláštík vědy začali členům teamu nabízet jakési obskurní preperáty, prý "na posílení výdrže pod vodou", ovšem to "pod vodou" bylo na krabičce napsáno zjevně neuměle fixkou. Finta sice hezká, ale příliš průhledná. První kolo této reklamně-nabídkové akce se ovšem příliš nepodařilo - výdrž (pod vodou teda) nic moc, zprávy z dalšího průběhu experimentu bohužel nemáme. Tak uvidíme, s čím Venca přijde příště :-). Na druhou stranu a jako polehčující okolnost je nutno připustit, že ačkoliv jaro je tu, voda má svoje poctivé dva stupně a vydržet v ní i tu hodinku nebylo tak úplně jednoduché. S blížící se půlnocí začalo pěkně přituhovat i venku a byli jsme dokonce i svědky docela zajímavého jevu, když hladina Slap začala kolem břehu zamrzat doslova "před očima". To už ale nad náplavkou, nádherně ozářenou měsícem ve skoroúplňku, voněla neskutečně skvělá Vencova dršťková, doplněná tradičními toustíky, klobásou, waflemi se šlehačkou, čajem, kafem a samozřejmě i nezbytnou americkou limonádou. Prima akce!

Z původního výletu Willyteamu k německým přátelům se nakonec vyklubala akce PKP organizovaná Wilyteamem. Co bychom však pro naše kamarády neudělali :-). Potíže nás pronásledovaly od samotného začátku. Nejdřív jsem si téměř nevzpomněl, že stage a dvojče mám nenafoukané u Vency. Díky Vencově obětavosti a Willyho rychlému transportu jsem si nicméně mohl naložit plné láhve v pátek do auta. V sobotu brzo ráno to pokračovalo diskuzí s policií, nabral jsem zpoždění a upaloval do Letňan k TESCU, kde jsem měl sraz s Šárkou. Chybné odbočení mělo ovšem za následek dalších 20 minut :-) Příjezd na místo ponoru proběhl bez větších potíží. Byli jsme na místě mezi prvními, a tak jsme se v klidu nastrojili, domluvili plány ponorů a už jsme byli ve vodě. Se Šárkou se nám podařilo dostat se do vody jako první, a tak jsme si užívali krásného ponoru. Moc jsem si pochvaloval nový sucháč, do kterého zatím nezatékalo a bylo mi v něm i teplo. Poněkud podivné však bylo, proč mi naskakuje tak rychle dekomprese. No jasně – nastavený vzduch místo NITROXu. A tak jsem poslal buddyni z vody a šel trénovat tahání lanka. Po vynoření jsme se věnovali odstrojování a užívali jsme si sluneční paprsky spolu s dobrůtkami, které jsme dovezli. Pravda, můj oběd a část večeře zůstal v ledničce (to ta policie), ale kamarádi mne nenechali umřít hladem. Aleš měl tousty, Šárka těstovinový salát a Tomáš, Ondra a Pavel pak salámy a spoustu dalších dobrot. K tomu Pilsner Urquell – no co víc si přát. Přesun na penzion byl vcelku bez větších problémů až na to, že moje zkratka je neprůjezdná – silničáři ji zapomněli prohrábnout. Trošku šok připravila paní domácí, která je ve Švýcarsku. Po krátkém shánění nám přišla otevřít její dcera a připravila nám jeden počtářský rébus: kolik zaplatíte za 3 pokoje, když za jeden platíte 14€? Jeden by řekl, že 42€. Omyl. Nakonec se vše vysvětlilo, a tak jsem mohl odvézt Šárku na vlak do Drážďan a láhve nafoukat k Peterovi. Kluci mezitím nachystali večeři, a pak jsme probírali všechno možné. Kupodivu moc toho o vlastním potápění nebylo. Ale i tak to bylo príma. Brzy ale náš mladý novomanžel Tomáš prohlásil, že poslední dny toho moc nenaspal (prý měl moc práce – no, věřte mu) a tak jsme si s ním šli solidárně lehnout (tedy každý do své postele). Ráno jsme pokračovali v hororovém scénáři, když Alešův Tranzit měl prázdnou přední gumu. Všichni jsme Alešovi pomáhali (zejména dobrým slovem a psychickou podporou). Aleš vše přežil a kolo v rekordním čase vyměnil, a už jsme pádili zpátky k lomu. Převlékání za sluníčka plus pohoda (stage jsme si nechali dole u vody) nás ukolébaly, že to tak už bude pořád. Po nastrojení jsme se sešli ve vstupu s tím, že vyrazíme na prohlídkovou trasu. Po kratší bojovce se ale Alešovi nepodařilo rozsvítit hlavní světlo, a tak se stal z průvodce pouze účastníkem zájezdu. Ponor sám proběhl bez problémů, jen na konci nám Tomáš suše oznámil, že musí, jinak bude mít EDIP kvalifikaci. Zmizl tempem, který osobně považuji za nemožné a bohužel i ŠDR by měl co dělat. Poslední překvapení na nás čekalo venku – místo sluníčka sněžilo jak o život. Rychle se převléknout a přesun do budovy na baštu a pokec. Pokračovali jsme ve veselých historkách a přidali se k nám i Liberečáci s několika veselými historkami a vtipy od Petra Kulana. Všichni jsme rázem zapomněli na zimu, sněžení a ostatní překvapení a nástrahy, které nám život přes víkend přichystal. Príma víkend.

V neděli jsem neměl nic v plánu a tak, když mě v sobotu večer napsal Honza jestli bych s ním a Tomášem nešel na Starou Živohošť, neváhal jsem ani minutu. Vodohospodáři se asi hodně bojí záplav, neboť Slapy jsou už upuštěny snad o pět metrů a k vodě je sakra daleko (jo sakra se doufám smí). Kluci mě pasovali za vůdce ponoru, že prej se chtějí podívat na jeskyňku, to ale netušili, že jsem v našem slavném tříčlenném týmu navigačních legend. No nic, nechal jsem je při tom, třeba se to povede. Tma byla prachbídná a moooc studená. Honzovi zatékalo do sucháče hned od začátku, ale chtěl tak moc vidět jeskyňku, že nám to zatajil a nacpal si dejchátko co nejvíc mezi zuby abychom neslyšeli jejich drkotání. Překonal jsem sám sebe a jeskyňku po dvaceti minutách našel. Ještě jsme potkali jednoho zamrznutýho wokouna a pak teprve Honza ukázal, že je mu fakt velká zima. Vyvedli jsme ho ven a šli se ještě podívat na potápníka na platě a škodovku, která se nachází už v necelých dvou metrech. A kam po ponoru na dokožranici? No přece do Buše - je tam útulná hospůdka s příjemnou obsluhou. Jelikož nás doma každého čekal oběd, dali jsme si jenom polévku na zahřátí. Pak nás ještě zaujal zákusek zvaný černoušek, který nám doporučila obsluhující slečna - a opravdu stál za to, mňam. Po cestě zpět nás v zátoce před náplavkou zaujala akce členů týmu pomáhat a chránit - a co to nevidíme, přímo uprostřed byla zamrzlá chudák srnka, kdoví jak se tam dostala. Náplavka byla upuštěna snad o další metr a ze souvislé vrstvy ledu zbyl jenom škraloup, takže je jasný, kam v úterý asi vyrazíme. Byla to příjemná neděle. Zdraví vás kosatka Willy.

Nechce se tomu ani věřit, ale skoro dva měsíce nového roku jsou pryč a my jsme ještě nebyli na Náplavce... Tedy - až do úterka, kdy jsme sice opět měli namířeno naproti na přístaviště, ale po zjištění, že Slapy nám tak trochu zamrzají a právě na Náplavce je díky právě odjíždějícím podobně postiženým kolegům podvodníkům led přece jen docela rozlámaný, jsme zamířili právě sem. Led sice ještě není na celé ploše a tloušťka taky není nijak závratná, ale i tak jsme ponor pojali zcela regulérně se vším, co k takové kratochvíli bez hladiny nad hlavou patří. Přes původní odhodlání "jen prstíček smočit a hned zase vylézt" jsme nakonec pod ledem vydrželi docela dlouho a objeli jsme si pěkné podvodní kolečko tam a pak zase zpátky. Plavba proběhla bez komplikací, jen potkat rybu byl tentokrát malý svátek - buď někde u dna koukaly na Olympiádu, nebo je vylekalo neustálé praskání ledu snažícího se kopírovat odpouštění přehrady (která je už dobré 4 metry pod obvyklým stavem). Poté, co všichni (ledo)borci a (ledo)borkyně vylezli z hlubin a dostatečně se vyblbli s ledem na hladině, následovala zasloužená odměna v podobě megadkožranice. Vedle tradičně vynikající Vencovy polévky (tentokrát hovězí s nudličkami) bylo menu po dlouhé době obohacené i výtvory z willynčiny kuchyně - skvělým krabím salátem, česnekovými tousty, pudinkem a tvarohovým štrúdlem. Zajoch navíc dovalil krabici mrkváče, ŠDR balík anglické slaniny, podávalo se kafe a horký čaj dvojího druhu (jeden lepší, než druhý!) - prostě hody! Pravý a nefalšovaný ohýnek aspoň opticky trochu hřál, na nebi svítil asi milión hvězd a tak i v tento pozdní a studený čas vládla u vody obvyklá pohoda. Moc prima akce!

Bohužel na dnešním ponoru opět chyběli naši dvorní spisovatelé a tak dnes jen krátce: Voda na Lomečku byla super, krásně studená a pěkně čistá. Díru jsme si sice sekali lopatou, ale i tak se nakonec povedlo. Rozruch Rozruchovič si tak trochu zapomněl doma počítač, kompas a jednu drobnost, suché rukavičky a jelikož jaksi nemá funkčně těsnící manžety a Zajíc nechtěl čekat 6 hodin na to až si pro ně dojede, rozhodl se k experimentálnímu kosmickému řešení v podobě duck-tape. Jak se ukázalo záhy byl to naprosto super nápad a do rukavic skoro nezateklo. Během stominutového ponoru jsme obkroužili celý lom dokola a prohlédli skoro všechny místní atrakce a také spousty místní fauny zastoupené hlavně amurem, štikou, jeseterem, kapříky, okouny, raky a velkým tolstolobikem. Po ponoru jsme otestovali domažlickou pohostinnost v jedné místní restauraci. Všem díky za príma společnost, a příště doufám, že už v plném počtu, Lomeček za tu dlouhou cestu rozhodně stojí.

3.2.2010 Přidáno videjo z akce Hříměždice, s názvem Zachraňte Willyho III zde jest.

Po "tak trochu fiasku" minulého týdne jsme nekapitulovali, ale naopak zintenzivnili přípravy, aby se ukázalo, kdo z koho. Navigační příprava o několika stránkách, satelitní mapy, kalibrované kompasy, ploutvoměry, dálkoměry, hloubkoměry, časoměry, teploměry, břehoměry a ryboměry byly uvedeny do nejvyšší pohotovosti a mohli jsme vyrazit. I když v některých chvílích již slabší členové výpravy začínali propadat trudomyslnosti, nakonec se po necelé třičtvrtěhodině ze tmy před námi vyhoupla Máňa II v celé své kráse. Viditelnost už je taky docela slušná, takže jsme si prohlídku hezky užili, našli ještě jeden vráček motoráku a s mnoha foto- a videoúlovky jsme mohli vyrazit nazpátek. Voda měla ještě o stupeň míň než před týdnem, takže nás příjemně ochlazovala a zpáteční cesta pěkně uběhla. Na břehu nás zásluhou kuchařského Mistra Vency čekala další ze série vonících a horkých polévkových dobrot - tentokrát variace na téma hrachovka s česnekovými tousty a další dobroty, díky nimž jsme postupně rozmrzali. Na památku úspěšné akce jsme nakonec vypustili jeden oslavný balón a pak už byla půlnoc a nezbývalo, než se rozloučit a vyrazit zátky k domovům. Moc prima akce!

Kam o víkendu? No přeci pod led - kam jinam, když nám mrazivé počasí přeje. Jak říká klasik ušatý - to je dost, že už nejsou ty pařáky. První volba padla na Miličín, ale ouha, sněhu po kolena a terénní vozy nevlastníme, takže představa skoro kilometrového vláčení cajků na zádech bere brzy za své. Tak se přesouváme na nedaleké Hříměždice, kde se dá zajet auty skoro až k vodě. Stačí prosekat díru a hurá na to. Úžasňák se věnoval šňůře a přitom ještě stačil najít pěknej sak na ryby, po něm jsem převzal bubínek já s Tomášem, ale moc mě to nešlo, tak jsem ho radši na zpáteční cestě předal Rozruchovi, který šel s Honzou. Pro něj to byla pod lední premiéra, a tak si to užíval. Po hodinovém cachtání pod ledem nás to přestalo bavit a jeden po druhým jsme se soukali z díry ven. Obzvláště moje plácání bezmocné kosatky všechny moc pobavilo, ale nakonec se slitovali a vytáhli mě ven. Místní domorodec nám poradil prý dobrou osvěžovnu v nedalekém Nečíně a tak jsme se sem hbitě přesunuli. A dekomenu nás zde nezklamalo, podávala se hovězí polívka, zbojnická směs, smažená niva a řízek s bramborem. Byla to pěkně strávená neděle, zdraví vás kosatka Willy.

Dneska jdeme na Rabyni a dáme Máňu II, to je 10 minut tam, deset zátky, pohoda.... oznámil jeden nejmenovaný člen teamu po obědě. Hele, odhaduju to tak na 20 minut max... byl plán na břehu... teda je to tak maximálně půlhodina... upřesňoval ve vodě... No, prostě když jsme se po padesáti minutách otáčeli, aniž bychom k Máně dorazili, a před námi bylo dalších padesát minut ve třístupňové vodě zpátky, nějak jsme začínali chápat, co že je to ta teorie relativity. No, aspoň nám nebyla taková zima, lepší, než se někde plácat kolem jednoho šutru, žejo... Oč klidněji proběhl celý ponor, o to zajímavější bylo zakončení: ŠDR cestou zjistil, že mu tak trochu teče do foťáku, pročež vyrazil v bazénové hloubce "ten kousek" napřed, jenže to trochu přehnal s tempem a vynořil se asi tak o 50 metrů dál než měl (zlí jazykové tvrdí, že se ze svého tempa proudil až nárazem do hráze a stihnul to ještě zpátky), akorát že tak, že neviděl na ten správný flek na břehu a vynořivší se ostatní členové výpravy neviděli na něj. Po krátkém pátrání (mohutné díky záchrannému teamu!) se ale nakonec všichni šťastně sešli, i když - pravda - pochod v půlmetrových sněhových návějích na břehu připravil zbloudilci nezapomenutelné zážitky. Naštěstí se dostavil i pozitivní šok - a to v podobě Vency a Věrky, kteří vážili dalekou cestu a mrzli tu čekajíc na nás jen proto, aby i pan Z dostal dnes svoji polévku na přání. Takže hlavní chod dneska tvořila zabijačková dobrota s kroupami a česnekovými tousty, harmonicky doprovázená zaječím mrkvovým salátem, willybuchtama a kafetem. Prostě tradiční balada a pohlazení na těle i duši :-) Moc prima večer :-)

Po minulém extempore na Korandě jsme se dnes rozhodli pro něco přece jen klidnějšího - a Stará Živohoušť se nám zdála jako ta pravá pohodová oáza klidu, zvlášť o středeční lednové noci. Po ranních třeskutých mrazech se večer řádně oteplilo - z ranních -20 vyskočila rtuť teploměru skoro k -10, takže někteří z nás se soukali do skafandrů docela opocení. Jiní se zase opotili ze stávkujících automatik, nicméně nakonec se společnými silami všechno podařilo uvést do bezvadného stavu a mohlo se jít na to. Plán ponoru byl jasný - nejprve tam a pak zpátky, což se taky podařilo v podstatě beze zbytku naplnit. Malou komplikací byla poměrně mizerná viditelnost, ale i s tím se počítalo, takže se nám díky mistrovské koordinaci členy teamu podařilo bez větších problémů najít a řádně zdokumentovat všechny zdejší pamětihodnosti. Zpestřením ponoru byly mimořádné kousky slapského akvária, jimž dominoval dobře metrový obrkapr (pokud to tedy nebyla nějaká menší ponorka). Po ponoru, poté, co se nám bez ztráty kytičky podařilo rozpojit všechny hadice, odšroubovat všechny automechaniky a vůbec odstrojit se bez známek zamrznutí nastal čas na tradiční dekobaštu. Na pořadu dne byla Vencova Polévka na přání - dneska tedy ŠDrŠťková, s česnekovými tousty. Bašta nad bašty, pěkně jsme si nacpali břicha, jen co je pravda! Dílo korunovalo skvělé kafe a vynikající čaj, chvíli jsme pokecali, ocenili hasičské umění pana Z, probrali nejnovější trendy dekompresních teorií a pak spokojeně vyrazili k domovům. Prima akce, jen ten holčičí fenomén nám nějak chybí teda :-)!

24.1.2010 Pan Zajíc sestříhal jedno starší vydejo z naší návštevy Miltitzu, zde je.

Kam v úterý večer - toť otázka. Náplavka? Příliš banální. Přístaviště? Takové nijaké... Ždáň? Pche, autem až k vodě... No a pak to někoho napadlo: Koranda! Metr mokrého sněhu na parkovacím plácku, kamzičí stezka a pobořené úzké schody k vodě a ve finále kluzké prkno vedoucí na molo - prostě výzva se všema pěti P, na takovou pohodovou noční popracovní akcičku jak dělaná. Průběh taky potvrdil všechny předpoklady: k vodě to šlo docela rychle, tedy skoro až příliš rychle, dvacetimetrová skluzavka po zadku přímo do vody, naštěstí v cestě stálo už zmiňované prkno, na kterém se dalo trochu přibrzdit a z něj téměř koordinovaně žuchnout do vody... brrr, ta je ale studená... Pod vodou nic nového - stáda wokounů, candáti, nějaká ta štička, prima kratochvíle, ale je fakt, že děravé rukavice a další drobnosti nás vyhnaly z vody už po hodině, což jinak nebývá tak úplně zvykem. Oč rychleji jsme byli ve vodě, o to větší problémek se ukázalo vylézt po všem tom mokrém, kluzkém a studeném zase zpátky nahoru. Souboj to byl lítý, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a újmu neutrpěly údy ani technika. U auta už podupával Venca a za chvíli už se kolem rozléhala vůně skvělé čočkovky s toustama a všechna příkoří byla zapomenuta, jedlo se, zakusovaly různé dobroty, popíjelo kafe, vlastně i pršet přestalo, a tak zavládla obvyklá krasomluvná pohoda - no vlastně jako vždycky. Prima akce!

Tak dnes jsme opět byli bez našich vrchních spisovatelů a mistr Zajíc řekl že je .... a tudíž nemůže vůbec nic napsat a tak dnes jen pár slov. Led silnej, voda studená, viditelnost nahoře velice pěkná, dole horší. Ryb moc nebylo, nebo spíš jsme je nepotkali. Na dekopapání jsme zajeli do blízkého Jičína.

Vítejte chlapci! Vítej Doktore! Nebudete mi věřit, opomněl jsem olova! Není možná, pohleď nabízím svá! A já též! Děkuji, děkuji z celého srdce... U sta hromů, zdá se, že tam nepasuje! Nu což, stačí lehce poklepat - a je to! To je ale příjemně mrazivo! Věru, sníh... chladí, tlumí kročeje, celý kraj kryje bílá peřina! Pomoz mi odtrhnout lahve! Již chvátám! A pomoz mi odtrhnout mne! Ze jest pomocná ruka! Ach, ty schody jsou příkré, a adhezní podmínky nejsou nejlepší! Óóóóóó.... ááááááááá... Ich... Voda je tak lahodně chladivá... Tak chlapci, jdeme na to... Bllllllllllllll... Nu což, jak v říši vodního živlu? Pyramidózní zážitek! Extravagantní! Byť teplotně suboptimální. Hle, druzí druzi již rovněž noří své usměvavé tváře z chladných hlubin! Sníh... Oh, mé oko... potřísnil jsi moji tvář sněhem, ty zlobivý chlapče! Zanech této činnosti! Tisíceré prosby za odpuštění... To je veselé, jak led bujně roste na ventilech... na zipu... všude... zdá se, že nejde otevříti... jak romantické... Jest prostřeno! Och... Famózní zážitek! Polévka s pětivaječnou těstovinou a extraktem z hovězí bílkoviny! Karotkový salát! Ach jak příjemný večer ve vybrané společnosti přátel krasomluvy...

Stejná sestava, stejná zima (teda o trošku větší), pouze místo se od soboty změnilo. Leštinku jsme vyměnili za přístaviště. Jo a ještě se na nás tentokrát nepřijel podívat ŠDR aby nám předvedl své letecké kousky, neboť ho udolala zákeřná choroba. Plán byl naplnit klec na bordel a něco pěkného natočit, ale nějakej darebák nám šlohnul sud, takže se nedalo jezdit s klecí po dně. Nu což, bordel se tam dá i nanosit, a tak se do toho Rozruch s Úžasňákem pustili, a my se Zajdou šli vytvářet umění. Ryby byly lenivý, řekl bych, že trošku zamrznutý což mě při focení vyhovovalo, ale Zajda prskal, že se mají před kamerou i trošku hejbat, jinak to bude nudnej film. Tak jsem mu je musel trochu pošťuchovat. Po ponoru se podávala výtečná dekompresní Úžasňákova kulajda (speciálně pro Zajdu i s mrkvičkou) a opečené toustíky. Byl to prima strávený večer. Zdraví vás kosatka Willy.

Na dnešní trošku opožděný novoroční ponor nám počasí opravdu nepřálo. Mrzlo až praštělo, padal sníh - prostě kalamita jak blázen. Jako každý rok to všechny překvapilo, a nejvíc naše silničáře. Ale nás to stejně nemohlo odradit a za slabé dvě hodinky jsme se doklouzali na zasněženou Leštinku. Lidí které neodradilo počasí zde bylo víc než dost, hlavně nás potěšil Drnda, který právě vylezl z vody - jak jinak - úplně mokrej ač byl v sucháči a také Milda, který přijel chvilku před námi. Voda byla krásně čistá, a tak jsme si to náležitě užívali. Chvilku jsme si hráli na honěnou s jeseterama, potom nakoukli do svítícího kesonu, který se vyjímal ve své celé kráse. Pak jsme prolezli místní skanzen a nakonec nás čekali kapři a štika manekýna. Vše zaznamenal Zajda svojí podvodnickou kamerou, takže se můžeme těšit na další video ze studia Zajíc . Po rychlém sbalení cajků (aby nám nezamrzly) následovala dekožranice v místní rybárně. Podával se gulášek a kuřecí steaky, nějaké to cukroví zbylé od vánoc, kafe, čaj, rum bum a nakonec jedno točený přímo od Plzně. Pak následovala letecká šou ŠDR a jeho nové super veliké helikoptéry. Co dodat na závěr - první ponor v tomto roce byl welice povedený a jenom škoda, že s námi nebyl zbytek tvrdého jádra WT, Willynko chyběla jsi nám.