10.5.08 Návrat
Ferdinandova sloupu na skálu Sedlo ve Svatojánských proudechAkce na které se nezapomíná
10.5.08 Návrat
Ferdinandova sloupu na skálu Sedlo ve Svatojánských proudech
20.12.07 Vánoční
besídka v motorestu na Slapech
V pátek jsme se v našem skorodomácím stravovacím zařízení (jehož návštěvy však v poslední době ovšem silně zanedbáváme - kde jsou ty časy, kdy k ponoru na Slapech nerozlučně patřil křupavý kuřecí špíz :-) ) - v motorestu na slapské návsi. Sestava byla více než reprezentativní, protože mezi nás zavítal nejen sám Velký náčelník, ale i kamarádi - profíci z Potápěčské stanice pod vedením samotného Mildy H., lenník slapské Přehrady a přilehlého okolí slapský hrázný PP, a samozřejmě početný doprovod něžného pohlaví. Naopak důtku s výstrahou před nastoupenou jednotkou zaslouží teamoví absentéři (ano, i takoví se našli!!!). Po úvodní večeři (a po příjezdu pracujících opozdilců) došlo na dary a dárečky a zábava se brzo rozproudila tak, že pro některé ze zúčastněných pánů i dam bude patrně dosti obtížné vzpomenout si na detaily. Večer zkrátka utekl jako voda, a to i přesto, že jsme obvyklou zavírací hodinu poněkud přetáhli. Cestou zpátky se ještě většina z nás aspoň na skok zastavila i na náplavce aspoň symbolicky pozdravit místní okouny a další havěť a pak už jsme vyrazili zpět do civilizace. Ne každého sice zastihlo ranní kuropění se zcela čistou myslí (i výjimky se ovšem našly), ale i tak se akcička zařadila mezi ty opravdu vydařené a velký dík patří všem zúčastněným! Veselé vánoce :-)
24.11-1.12.07 Zvířecí
team na vracích Rudého moře
Prakticky přesně rok po první průkopnické výpravě na Grodek se do této lokality vydala další část WT, byť jen na skok omezený pracovními povinnostmi. Přestože jsme vyjížděli z relativně blízkého Slezska, cesta proběhla poněkud dramaticky. Už na hranicích se celník rozhodl, že si ještě užije těch pár týdnů než ho zruší i s budkou a vychutnal si pocit důležitosti. Pak následovalo pár desítek kilometrů po "obyčejné" silnici, které se - přes bohaté zkušenosti z naší lehce zdivočelé domoviny - změnily "díky" polským řidičům kamionů v nejadrenalinovější zážitek dne - rychlost 80 - 100 km/h skrz vesnice nebo předjíždění kamionu kamionem před horizontem a v pravé zatáčce (pochopitelně přes dvě čáry) opravdu zanechá nezapomenutelné zážitky. Není divu, že silnice lemují pomníčky jeden vedle druhého... Přidalo se i počasí - chvílemi pršelo vodorovně a stěrače nestíhaly, a k pohodě nepřispělo ani to, že jsme za celou cestu nenašli ani jednu jedinou směnárnu či bankomat, kde bychom si vyzvedli kýžených 45 zlotých na vstup do lomu. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo - správce nepohrdl eury (ve zcela oficiálním kurzu), do přístřešku díky rozměrným reklamním plakátům nefoukalo, v lomu nebyla ani noha (dva polští kolegové (v mokrých!!) a jeden našinec akorát lezli z vody), viditelnost byla skvělá a ani bagry ještě nikdo neodvezl do sběru. Užili jsme si všech atrakcí (ty obludy jsou FAKT VELKÉ - i když jsme věděli, že to nejsou žádné angličáky, tak nás překvapily), pohráli jsme si s raky a okouny, jen štika se nám, potvora, někam schovala. Zajímavé je, že podle fotek proti loňsku ubylo asi půlmetr vody - doufám, že někde někdo nevytáhl nějaký špunt a za pár měsíců nebude lokalita zase na suchu :-0. Naopak technické zázemí doznalo významného zlepšení v podobě nových plastových mol s nerez "potápěčskými" žebříky, takže vstup i výstup jsou nyní zcela komfortní. Dekožranice se s ohledem na klimatické podmínky odehrála až cestou domů a za oběť nám padlo několik druhů klobásek, sušenky, čekuláda, oplatky, mandarinky, buráky v cukru, želé bonbóny, americká limonáda a spousta dalších dietních potravin. Prostě prima výlet... :-)
PS: veškeré fotografie byly pořízeny díky nezištné zápůjčce pana J. alias R., jemuž tímto jednak děkujeme a jednak s ulehčením sdělujeme, že se nám přes veškerou snahu nepodařilo foťák ani utopit, ani vytopit, takže si bude muset nový koupit pěkně sám :-)
I letos jsme se - po kratším váhání - nakonec na pár dní vypravili s osvědčenou Barakudou na chorvatský ostrov Pag za trochou sluníčka a prodlouženým létem. Předpověď počasí se ovšem s blížícím se datem odjezdu hodinu od hodiny zhoršovala, hrozila celodenními neutuchajícími průtržemi mračen až někteří členové našeho miniteamu začali neskrývaně propadat deprézi, nakonec ale slavila trumf pověstně precizní organizace Marcely - deset minut po příjezdu hlavní části výpravy vylezlo sluníčko a i když tu a tam sprchlo, nakonec celá akcička dopadla i po téhle stránce nad očekávání dobře (i když dovezené horkovzdušné topení a sušička bot se nezastavily). Potápko bylo jako vždy skvělé, za těch pár dní jsme nakonec zvládli 8 ponorů a nějaké to šnorchlování. A pod vodou se bylo stále na co dívat - mořské havěti jsme si užili do sytosti, čekaly na nás zástupy chobotnic, hejna ryb, ale také třeba víc jak půlmetrový humr bedlivě střežící svoje teritorium (a večeři). Asi nejpůsobivější byl noční ponor na vrak Ruža - jeho obrysy postupně vystupující z temně modré hlubiny působily neskutečně, vrak má "akorát tak" rozměry na neuspěchanou prohlídku během jednoho ponoru a v jeho okolí žije dost opravdu velkých zvířat - kromě již zmiňovaného maxikorýše se na nás přijel podívat třeba nejmíň metrový kranas. Organizace celé akce neměla chybu, dekostravování v penzionu Livič v nás zanechalo hluboký dojem o váze několika kilo na osobu, pro zpestření Marcela občas do moře před penzion vypustila pár skákajících delfínů, prostě čtyři dny v naprosté pohodě ve skvělé společnosti. Díky všem a těšíme se na setkání zase někde u móře - nebo třeba na Slapech :-)
1.9.07 Jak jsme
našil poklad
Když začátkem léta Úžasňák objevil v Dobré vodě zmínku o
hledání pokladu
Indiána Jonáše, okamžitě se v něm probudily hledačské pudy. Během prázdnin
jsem tak měli o potápěcí zábavu postaráno, i když některé akce byly vpravdě
krkolomné a zábava byla vykoupena poměrně drsnými zážitky (jak ostatně budete
moci posoudit sami, až se nám podaří všechny ty fotky a videa vecpat na web
:-)).
Nicméně vynaložená námaha postupně přinášela své ovoce a tak když se přiblížila
první zářijová sobota - den vyhlášení výsledků, naše naděje na zisk výhry
představovala relativně slušných 83,3333333%. V
penzionu JaS jsme se tak sešli v poměrně
optimistické náladě a po dlouhé době také ve skoro kompletní sestavě. Akce byla
současně oslavou 10. výročí existence časopisu Dobrá voda, takže hostů bylo
dosti, i když se ukázalo, že z hledačů pokladu byl přítomen jen náš team. Přesto
doufáme, že přítomní nebyli zklamáni, aspoň soudě podle reakcí publika na naše
foto a videozpravodajství z jednotlivých hledacích akcí. Po vylosování několika
diváckých cen následoval zlatý hřeb večera - vyhlášení hlavní soutěže o truhlu s
opravdickým pokladem v podobě víc jak 4 kg dvacetikorun. Po chvilce napětí
při losování jsme
si ale oddechli - statistická spravedlnost zafungovala, a tak se vítězem soutěže
a novým majitelem pokladu po zásluze stal... ano... WILLYTEAM... :) Takže ještě
jednou díky organizátorům za skvělý nápad, celému teamu za obětavou týmovou
práci a pokud všechny myšlenky z večera dozrají do reálné podoby, můžeme se
těšit na další povedené akce tohoto druhu.
Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně a její okolí patří mezi nejkrásnější místa v Česku a ne náhodou se umístila na prvním místě v anketě o 7 divů Česka. Potápění je zde samozřejmě z bezpečnostních důvodů zcela vyloučeno, protože voda v relativně malé přehradě za pomoci obřích turbín / čerpadel neustále pendluje mezi horní a dolní nádrží a nedobrovolný výlet tímto "metrem" při čerpání nebo "driftování" v proudu vodopádu řítícího se z výšky přes 500 metrů by asi nepatřilo mezi nejpříjemnější zážitky, nemluvě o kolísání hladiny až o 10 metrů během několika desítek minut. Nicméně kvůli opravě izolace horní nádrže prodělala letos elektrárna několikatýdenní odstávku, během níž bylo v některých dnech možné se v přehradě potápět - samozřejmě po dohodě a se souhlasem správce přehrady. Díky pozvání místního Karla Šebesty jsme i my dostali jedinečnou šanci vyzkoušet si potápění v této unikátní lokalitě. Celé článečky a foto zde.
4-9.5 07 Výlet do
Polska
Po náročných přípravách (vykoupení místního hypermarketu) a čilé
e-mailové korespondenci se Silvou, jsme konečne vyrazili na cestu. V Praze se k
nám přidali ještě Víťa a Vláďa a náš nejužitečnější člen v podobě
GPS navigace!! Po cestě
jsem došel ke dvěma závažným závěrům. Za prvé: Některé
německé dálnice nejsou
až tak bez chyby a mají mnoho společného s naší D1. A za druhé: I GPS navigace
není neomylná. Ale i po všech útrapách cesty jsme dorazili na místo jako první.
Po ubytování následovala obhlídka místních restaurací a první předdekomenu v
podobě místní rybí speciality. Druhý den ráno po vydatné snídani jsme se
nalodili v přístavu Hel na Hestii,
kterou kormidloval kapitán Jurek a vyrazili na první vrak
Grozny, který je určen především
na rozpotápění a navyknutí na místní podmnínky potápění. Počasí i viditelnost
nám přáli a tak to byl pohodový ponor. Po dobrém obědě který ukuchtil mistr
Užasňák, jsme vyrazili na vrak lodi
Scigac. Ponor to byl opět
bezproblémový, akorát se ukázalo, že suchý oblek Agama opět není suchý a trošku
do něj teče. Třetí den nás čekal celodení výlet na otevřené moře k vrakům
Poglebiarka a Tankowiec. Poglebiarka je bývalý sací bagr a tak její silueta ani
nevypadá jako loď, ale spíš jako velká hromada železa. Po příjezdu na místo
vraku, hlásil kapitán Jurek poměrně silný hladinový proud a opravdu, nekteří
jedinci měli problém se zanořit a tak se nořili nadvakrát. Dominanta
Poglebiarky je velká
kotva na levoboku a celý vrak je pokryt spoustou
rybářských sítí. Druhý ponor se
uskutečnil po mírném odpočinku a vydatném obědě, na vrak Burgemeister Petersen.
Je to 94 metrů dlouhý a hodně rozbitý vrak tankeru. Čtvrtý den byl plánován ponor
na vrak zásobovací lodi Franken, ale pro špatnou předpověď počasí se nekonal,
tak jsme vyrazili na dva vraky v těsné blízkosti přístavu. Vrak lodi
Abille je velmi zachovalý
a jeho dominamtou je veliký komín. Druhý ponor se uskutečnil na vrak lodi Munin,
který má na přídi velké dělo
a je v poměrně slušném stavu. Poslední den nám ráno mírně pršelo, tak to po
příjezdu do přístavu polovička potápníků vzdala a odjela domů. Druhá půlka
zůstala a zopakovala včerejší ponor na Munin. Po ponoru to zabalili i ostatní
potápníci, až na lodi zbyla jen naše
partička a
Silva. Rozhodli jsme se, že poslední
ponor zopakujeme na Abillu a vyplatilo se nám to. Viditelnost byla asi tak
nejlepší za celou dobu a tak jsme si vrak prohlédli velice důkladně. Někteří jedinci mrkli
i do komína. Po príjezdu do přístavu, jsme se rozloučili s kapitánem i posádkou
lodi Hestia a po zabalení všech cajků vyrazli na dlouhou cestu k domovu. Pro ty
kdo zde ještě nebyli a uvažují o návštěvě, bych rád doporučil služeb kapitána
Jurka, je vidět že svou práci dělá rád
a výborně!!! Užitečné odkazy:
Loď Hestia,
popis vraků Baltu,
mapka vraků.
Velice důležité poznatky výletu:
1.
Kvasnicová pomazánka
je opravdu velice zdravá, ale taky tomu odpovídá chuť!
2. Pokud vylezete z vody, jste opravdu mokří, a občas z vás i teče voda!
3. Není radno si zahrávat
se sloupem, vetšinou vyhraje sloup!!!
4. Čím víc rezervních kol v autě máš, tím líp, ale jedno je málo!
Dnešní večer na Náplavce proběhl trošku netradičně - naše Willynka se totiž propracovala ke svému jubilejnímu ponoru (k jakému si samozřejmě necháme pro sebe, prozrazovat takové věci u žen se přeci nesluší), a tak bylo na místě vymyslet nějakou malou oslavičku... Kus WT sice za pár hodin odjížděl na potápěcí výpravy do cizích zemí, ale takovou slávu jsme si nemohli nechat ujít. Samozřejmě to nebylo jen tak - po složité organizační přípravě se podařilo Willynku přesvědčit, že dnes může opravdu jen ŠDR, a pak už stačilo počkat, až se ti dva zanoří k Sedlu, a šlo se na to. Takže po vynoření přivítali překvapenou oslavenkyni kejklíři s praskavkami, ohňostroj, sto svíček, slavnostní věnec, dort a spousta dalších (zejména mrkvových) dobrot včetně basy lahví čerstvě lisované mrkvonády... O tom, jak to na noční náplavce vypadalo, asi nejlépe vypoví naše fotogalerie - a za všechno svědčí to, že ačkoliv skoro všichni zúčastnění druhý den vstávali mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní, vydrželi jsme na náplavce skoro do půlnoci... A jak to viděla naše Willynka...?
Snažila jsem se tvářit, že vlastně o nic nejde, že je to úplně normální ponor na NAŠÍ náplavce, ale co bych se přetvařovala – bylo to
jiné... Jinak zapadalo sluníčko, jinak foukal vítr, jinak šustilo listí ve stráni, jinak se oblékalo a nastrojovalo, jinak se lezlo do
vody... Jakoby všechno okolo vědělo, že tenhle večer je pro mě výjimečný. I ta slapská přehrada jakoby mě
sledovala - zvláštní pocit tam někde vzadu... Navíc jsme tu sami, kluci dneska nemůžou a ve dvou je tu
takové nějaké neobvyklé prázdno. Tak slavnostní příležitost si samozřejmě zasloužila ponor k Sedlu (kam jinam?!). Naplavali jsme k bójce (pořád ten pocit, že mě něco sleduje…), zanořili se a dole zkontrolovali skoro všechny atrakce – uvázání bójky, trámek v celé jeho délce, sošku na uklizeném
podstavci. Najednou se odkudsi vynořilo slapské padesátimetrové strašidlo, pogratulovalo mi, a tím vlastně
- v patřičném dusíkovém opojení, v mírně nazelenalém příšeří velkého sálu za svitu
našich lamp a záložních ledek a za dunění 3 turbín požírajících každou vteřinu 300 tun slapské vody
- začala pořádná oslava. Zúčastnili se všichni naši známí ze Slap - okouni, líni, sardinky, štiky, řasy, vraky, pneumatiky, dráty, lana i
vlasce. Jen pan Sumec chyběl, asi zase někde zakufroval - prostě opravdu krásná a důstojná oslava s polítáním v čase i
prostoru... Slavnost podvodního světa a potápek pomalu končí, loučím se s tou nádherou a s nápadem, že po postupně stoupající betonové náplavce vyplavu co nejdál zabírám ze všech sil a
s trochou smutku zvedám hlavu nad hladinu...
Ovšem co mě tady čekalo! Ohňostroj, 100 svíček a mrkvová hostina, kytice růží, preclíkový věnec, jubilejní želé dort a hlavně úsměv a blahopřání od kamarádů z
WT. Chlapi, chci vám za všechno poděkovat – nejen za úžasnou oslavu, kdy jsem si připadala jako v opravdové pohádce, ale i za to, co jste mě naučili, jak mi pomáháte, že vydržíte moje bloňďaté nápady a kulinářské pokusy, že ve vás mám oporu nejen fyzickou a technickou, ale i přátelství v dobrém i zlém a pohlazení po duši. Je mi ctí patřit k vám a prosím, vydržte to se mnou ještě pár set ponorů…
S úctou a pokorou vaše
WŠ
PS pro ŠDR: snad víš...
PS pro Rozrucha: už připravuj podvodní fotku – už na ní mám – konečně! – nárok
:-)
19.-26.04.07 Za hranice
všedních dnů s Barakudou - Egypt jižní safari
Speciální galerie na
egyptské dekomenu
Tak čím bych začal. Ještě v neděli jsem si dělal srandu z Marcely, která se chystala se svou Barakudou na týdenní výlet lodí po nejhezčích lokalitách v Rudém moři, ať mě sebou propašuje v kufru, a najednou jsem ve čtvrtek seděl v letadle mířícím do Hurghady. Byl to neuvěřitelný sen, který se mi díky Barakudě splnil. Na letišti nás už čekal Yussry, zkušený divemaster, věčně usměvavý a vždy s dobrou náladou, naložil nás do autobusu a po malé prohlídce Hurghady jsme vyjeli do přístavu. Po třech hodinách najednou odbočil autobus ze silnice a zastavil přímo u moře, ze tmy se vyrojila hromada čmoudíků a naše zavazadla zmizela. Je po potápění, myslel jsem si, naše věci jsou v čudu, tma jak v pytli a čmoudi nikde. Po lehkém rozkoukání jsme si všimli Zodiaků na břehu, u kterých už byly naše věci a čmoudi překřikovali jeden druhého kdo toho unesl nejvíc, aby dostal co největší odměnu. Uf to jsem si oddychl, když se objewill i můj cestovní vak. Nacpali nás do člunů a pak přišla bojovka jak se dostat v té tmě k naší jachtě, všude samá lana od kotvících lodí a útesy, které nebyly pod vodou vidět. Tady jsem měl největší strach, že vytopím svůj foťák, aniž bych ho strčil do futrálu. Po nekonečném kličkování nás konečně dovezli k lodi. Jachta byla úchvatná, měřila 39m, všechno ve dřevě, v každé kajutě koupelna i televize, byl to prostě luxus, a i když bylo už hodně po půlnoci, tak nás posádka nakrmila dekožranicí, která se vlastně protáhla až do konce zájezdu. Vařili prostě neskutečně, místní kuchař byl doslova kouzelník, jenom se všichni pořád divili proč všechno to jídlo pořád fotím :-). Ráno zapracoval místní úřední šiml. Jen jsme s lítostí koukali, jak odplouvá jedna loď za druhou a my pořád kotvíme. Čekání se nám nakonec vyplatilo, protože nám byl přidělen ještě jeden divemaster, který se ukázal jako zkušený průvodce po zdejších lokalitách. Já měl to štěstí, že jsem se mohl potápět zrovna s ním, jmenoval se Aimen. Hned první ponor šel najisto a my uviděli krásného žraloka jak si lebedí v písku, pak se zvednul a proplaval snad dva metry kolem mě. Ještě teď vidím jeho ladný pohyb, jenom byla smůla, že jsme na prvním ponoru nemohli mít foťáky, to je holt život. A pak už následoval jeden ponor za druhým a my si to užívali čím dál víc, posádka byla skvělá a vždy si se vším věděla rady. Den za dnem plynul a byl tu poslední ponor, na Marsa Abu Dabbab, kde se pasou želvy a mořské krávy. Jediní kteří je našli byla naše čtyřčlenná skupina vedená Aimenem, byla to bojovka a my už nedoufali, jezdili jsme sem a tam přes půl hodiny, ale výsledek stál za to. Mořská kravka - dugong - se nepase, je jako půltunový sací bagr, který ryje na dně. Pohled na něj mi připomínal Úžasňáka s jeho minohledačkou. A byl konec, za šest dní jsem udělal krásných dvacet ponorů a strávil týden s partou skvělých lidí.
Tímto chci ještě jednou poděkovat klubu Barakuda, že mě vzali s sebou. Zde je jejich reportáž.
PS: Na letišti mají na každého jiný metr, mě pustili do letadla s nožem a té paní za mnou sebrali i čistou vodu. A ještě něco, nějaký nezodpovědný člen naší výpravy nalepil před odletem z Hurghady logo WT na motor letadla.
PS 2: Málem bych zapomněl na hlášku zájezdu, Petr po posledním ponoru:"Potápění skončilo, velení přebírá Marcela, jdeme do baru."
Zdraví vás kosatka Willy
9.11.06 Obraz pod
Ždákovským mostem
Všechno začalo, když jsme se jeden večer vrátili z potápění. Přiběhl Mates s tím, že dávali reportáž na Nově, podle které si umělecká skupina Rafani půjčila obraz z Národní galerie, zapečetila ho do plechové krabice a hodila ze Žďákovského mostu na dno Orlíku. To ovšem byla výzva. Venca na ně hned zjistil kontakt a Rafani nám zapůjčili video z celé jejich akce. Celý článek zde.
27-29.10.06 Výprava na bagry aneb
bez chleba ani ránu
Na bagříky do Polska jsme se chtěli podívat už dlouho, ale pořád nějak nevycházel čas, až nám Jirka z Adrexu nabídnul, že tam chtějí vyrazit, tak ať se k nim přidáme. To se samozřejmě nedalo odmítnout a torzo WT ve složení Rozruch, Zajíc a já jsme za pátečního ranního kuropění vyrazili na sever do Polska. Celý článek zde.
14-16.04
Búvárexpedíció Hévíz 2006 aneb cesta za sluncem a za duhou.
Už někdy na podzim prozíravě usoudil Velký náčelník, že po zimě bude potřeba prohřát kosti a naše stárnoucí těla, a na druhý dubnový víkend objednal u Gyorge Kovacse ponor v termálním jezeře v maďarském Hévízu. Sám dal sice nakonec přednost šplhání po přerostlých šutrech ve Francii, ale to nás nemohlo odradit... Celý článek zde.
4.11.
Štechovický most - První ponor s bombou
Dnešní výprava pod vodu byla předznamenaná splašeným vyzváněním mého mobilu. Volal Velký náčelník a naplánoval obeplavání ostrova u Davle. Díky tmě a navigačním schopnostem Willyho jsme ostrov nenašli, ale našli si nás nevrlí policajti. Po nezdařeném hledání jsme zakotvili pod Štěchovický most a hurá pod vodu. Náčelník rozdělil řeku na tři díly Vencův svůj a speciální díl pro naše fotílky Rozrucha a Willyho. Ještě že dnes není třináctého, jinak bychom jeli po mléčné dráze někam daleko a vysoko. Venca jak bývá jeho zvykem našel zaletovanou krabici kterou s velkou chutí náčelník otevřel a našel 10kg TNT, když Rozruch vylezl z vody a položil na trávu dělostřeleckou minu bylo potřeba zavolat ty nevrlé policajty. To si vzal na starosti náčelník, ale nějak popletl čísla a přijelo policistů hned několik aut a dokonce i pyrotechnici. Nakonec to dobře dopadlo a ani nás nezavřeli. Jak by řekl Willy,"Ponor v pohodě naštěstí jsme nebouchli". Foto od velkého náčelníka také na www.potapeni.cz
